Jak mluvit s dětmi o šikaně: Praktické rady pro rodiče a pohádky, které pomáhají

„Mami, mně asi dneska nějak není dobře,“ začala sebou Káťa neklidně vrtět, jakmile auto zaparkovalo před školou. Maminka se starostlivě otočila. Nebylo to poprvé. Už se začínala bát, že Káťu trápí nějaké vleklé zdravotní obtíže a že budou muset zajít na nějaká vyšetření, aby se zjistila příčina. Jenomže potom si všimla, jak se celá pokusila vmáčknout do sedačky, když kolem prošla jedna její spolužačka.

Určitě už podobně jako Kátina maminka tušíte, že důvodem Kátina bolavého bříška bylo ve skutečnosti něco docela jiného. Co když Káťu někdo šikanuje?

Co to vlastně šikana je?

Slovo „šikana“ používáme poměrně často, nezřídka jen tak z legrace. Co to ale je, ta opravdová šikana? Jde o úmyslné a opakované ubližování druhému, ať už fyzické nebo psychické. Často začíná docela nevinně – sem tam nějaké pošťouchnutí nebo vtípek. Důležité ale je, že oběti to není příjemné a nejde o vzájemnou zábavu. 

Fyzická šikana zahrnuje nejen tělesné ubližování (kopání, bití, škrcení, škrábání), ale také rozbíjení věcí nebo například znemožnění přístupu na záchod či do lavice. Psychická šikana není o nic méně náročná. Agresor oběti nadává, uráží ji, zesměšňuje, ponižuje, vydírá nebo naopak okatě ignoruje.

Proč k ní vůbec dochází?

Podstata šikany je komplikovaná. Roli hraje velká řada faktorů a rozhodně nelze dopředu říci, kdo bude jasná oběť a kdo agresor. Ke slovu se dostávají mnohdy nevědomé faktory, jako je třeba nefunkční rodinné zázemí, nedostatek emoční podpory či nízké sebevědomí – a to jak u obětí, tak u agresorů. 

Jednoznačný není ani vztah mezi obětí a agresorem. Oběť se sice bojí, ale zároveň se mnohdy snaží tomu, kdo jí ubližuje, zalíbit. Často se ani nesnaží vyhledat pomoc, právě ze strachu, že by se jí agresor pomstil. Dochází ale i k tomu, že jej oběť omlouvá a nechce, aby měl kvůli ní problémy.

Ano, často se kolečko šikany tak trochu „stáčí“ samo nazpět. Oběť se stydí, věří si méně a méně a začíná hledat chybu v sobě.  

Copak nikdo nic neudělá?

Šikana není neviditelná, říkáte si určitě. A máte pravdu. Obvykle o ní vědí i ostatní, ale málokdy se oběti někdo zastane. Jednak se ostatní děti agresorů také bojí, jednak si na ni mohou postupem času začít zvykat a přijímat ji jako normu. Ze strachu, aby agresor nenapadl také je, podílí se občas na šikaně oběti i děti, které vnímají, že to není správné.

A tak co mohlo začít téměř nevinně, napůl z žertu míněnou legrací nebo poznámkou, může přerůst v to, že si z dítěte udělá fackovacího panáka celý kolektiv.

Co můžeme udělat my – rodiče?

Klíčové je vnímat varovné signály. Všímejte si nejrůznějších změn chování – dítěti se přestane chtít do školy, stěžuje si, že tam nemůže, protože mu není dobře, najednou ho nebaví věci, které ho dříve těšily, nebo se mu zhoršil prospěch ve škole. Může být smutnější, podrážděnější nebo uzavřenější, neobvyklé není ani agresivní chování vůči sourozencům, rodičům nebo vůči sobě. Objevovat se mohou i potíže se spánkem nebo s jídlem.

Podceňovat bychom neměli ani nápadně časté „ztrácení“ věcí nebo to, že je ze školy nosí poničené. Oběti fyzické šikany se snaží skrývat modřiny a odřeniny. V případě, že ho spolužáci vydírají, říká si dítě častěji o peníze nebo je doma neobvykle hladové (protože mu agresor bere svačiny).

O šikaně je užitečné začít mluvit ještě předtím, než vůbec nastane. Naučme děti, že není v pořádku, aby jim kdokoli dělal, co se jim nelíbí. Vysvětlete jim, že požádat o pomoc není žalování nebo projev slabosti a pravidelně si povídejte o tom, co dělat, jakmile by došlo byť jen k náznaku šikany. 

Pokud se vám dítě s problémy svěří, v žádném případě jeho sdělení nebagatelizujte. Doptejte se na detaily a náležitě oceňte, že našlo odvahu k tomu, aby vám o tom řeklo. Zdůrazněte, že to není jeho vina, a vyjádřete pochopení pro jeho pocity (děti často cítí stud a obavy, protože je agresor ponižuje a dává jim celou situaci za vinu).

Máme-li podezření na šikanu, není dobré obracet se přímo na agresora nebo jeho rodiče – podobné situace vyžadují citlivý zásah. Je nepřípustné konfrontovat oběť přímo s agresorem. Je třeba kontaktovat školu, ideálně domluvit si schůzku s třídním učitelem, případně školním psychologem, a mít na rozhovor dostatek času. Jestliže třídní učitel situaci zlehčuje (dětem je někdy vyčítáno, že žalují, namísto toho, aby si poradily samy), nebojte se oslovit výchovného poradce, metodika prevence nebo vedení školy. Je možné konzultovat také na Lince pro rodinu a školu, která funguje nonstop na čísle 116 000.

 Každá škola má zpracovaný postup pro řešení šikany a žádná kvalitní škola se nebude snažit zamést všechno pod koberec.  Má-li podezření na šikanu někdo z učitelů, kontaktuje vedení školy a rodiče. K prošetření situace slouží citlivě vedené rozhovory se svědky, obětí a samotným agresorem nebo agresory (s každým zvlášť). Klíčové je zajistit, aby se oběť necítila v ještě větším nebezpečí. Škola může využít také podporu metodika prevence z pedagogicko-psychologické poradny či externích organizací, které se zabývají selektivní prevencí. Pro tyto účely je zřízena také Help line Šikana.

Řešení nebývá úplně jednoduché. Nejde totiž jen o potrestání viníků a zajištění bezpečí oběti. S agresory je potřeba pracovat, zjišťovat, z čeho pramení jejich potřeba šikany, hledat způsoby, jak to napravit. I obětem je třeba nabídnout pomoc, aby dokázali nepříjemné zážitky zpracovat. A v neposlední řadě je nutné pracovat s celým kolektivem, aby se podobná nepříjemná situace neopakovala.

Neměli bychom zapomínat ani na to, že k šikaně nemusí docházet pouze ve škole, ale že se objevuje v jakékoli skupině – může jít o kroužky, tábory, školní družiny, venku na hřišti… a velmi nebezpečnou oblastí je v dnešní době i kyberprostor.

O šikaně je velmi důležité mluvit. A když náhodou tápete, kde začít, inspirovat se můžete našimi pohádkami:

Jak nepříjemné mohou být posměšky a legrácky týkající se toho, jak vypadáme, ukazují pohádky Kubíkovy velké uši nebo například O holčičce s mandlovýma očima.

Téma jinakosti zpracováva příběh Martina a Aničky, dvou kamarádů, kteří ze svých odlišností udělali přednost.

Své o strachu ze změny a toho, že bude vypadat „jinak“, ví i Evička, která musí najednou začít nosit brýle. A podobný problém řeší i beruška Věruška, která svou jinakost začne řešit s nástupem do školy.

A konečně laskavý a konstruktivní přístup učitele k šikaně ukazuje pohádka s kouzelným názvem Nejkrásnější dárek. 

Ten den Káťa do školy nešla. Maminka ji objala a když se Káťa cítila v bezpečí, rozplakala se a o všem tom trápení jí pověděla. Že se jí spolužačka vysmívá, bere a schovává jí věci, zavírá ji na záchodech. Řešení nebylo jednoduché, ale Káťa už na to všechno nebyla sama. Ukázalo se, že spolužačka, která jí ubližuje, to má doma sama velmi těžké. Bylo třeba ukázat jí, jak by se k sobě vůbec lidé měli správně chovat. Kátě už ale nikdo neubližoval a ona se konečně začala ve škole zase cítit dobře, třebaže to byl běh na dlouhou trať a všechny to stálo spoustu času a práce.