Před rokem ještě Kubík chodil do školky. Školku měl moc rád – hrál si tam s autíčky a stavebnicemi. Také se mu líbilo, když s paní učitelkou a ostatními dětmi zpívaly veselé písničky. A úplně nejvíc miloval, když si paní učitelka sedla ke klavíru. To pak zavřel oči a poslouchal ty krásné tóny.
Letos však přišel čas nastoupit do první třídy. Kubík se těšil: bude chodit do opravdové školy! Učil se tam číst, psát i počítat. Ve škole sice nebyla na hraní autíčka ani stavebnice, ale zato měli hudební výchovu, kde mohli zpívat, a pan učitel jim ukazoval různé hudební nástroje. To byla legrace! Kubík navíc ve škole potkal plno kamarádů, se kterými si o přestávkách hrál.
Jenže jen co začalo druhé pololetí, přišel do třídy nový chlapec. Jmenoval se Matěj a byl větší a silnější než ostatní chlapci. Hned první den se podíval na Kubíka a vybuchl smíchy. Ukazoval na něj a posmíval se:
„Jééé, to je ale ušoun! Kdyby s ušima zamával, mohl by se vznést až do oblak.“
Zatímco ostatní děti se začaly smát, Kubík zčervenal. Zakryl si uši rukama a cítil se strašně. Ještě když přišla do třídy paní učitelka a začala vysvětlovat nové učivo, Kubík cítil, jak se v něm všechno bouří. Samým ponížením a smutkem se mu chtělo brečet. Co jen má teď dělat? Nikdy dříve si nevšiml, že by měl velké uši, maminka ani tatínek se mu nikdy kvůli uším neposmívali.
„Ty snad máš ty uši den za dnem větší a větší,“ nezapomněl mu Matěj posměšně připomenout každé ráno. Postupně se mu začali smát všichni ve třídě. Dokonce i jeho největší kamarádi byli zticha a neřekli ani slovo. Nikdo si netroufl se Matějovi postavit. Kubík chodil domů moc smutný. Maminka mu trpělivě vysvětlovala, že každý je nějaký.
„Někdo je malý, jiný velký. Někdo…
