Jak Evička nechtěla nosit brýle

Evička šla s maminkou od paní doktorky a plakala. Nic ji nebolelo, nebyla nemocná a ani nedostala injekci. Byla na pravidelné prohlídce, na které paní doktorka zjistila, že Evička bude potřebovat brýle. Špatně totiž vidí do dálky.

Evička si v poslední době opravdu všimla, že vidí trochu rozmazaně. Když se byly s maminkou podívat na představení loutkového divadla, neuměla dobře rozeznat loutky. A když pak stály na zastávce, nebyla si dlouho jistá, jestli přijíždí jejich autobus, nebo je to jiné číslo. Přesto ji ovládl smutek a hlavně strach. Říkala si:

„Co když mi brýle nebudou slušet? Co když už se nebudu líbit Toníkovi z vedlejší třídy a on mi přestane malovat obrázky? A co budu dělat, když půjdu jezdit na kole nebo si hrát na hřiště, nebudou mi brýle překážet?“ Evičce se honilo hlavou plno myšlenek a plakala a plakala.

Teprve doma si ji maminka vzala na klín a povídá: „Evičko, neboj se, uvidíš, že s brýlemi budeš vypadat pořád stejně krásně. Naopak, říká se, že lidé s brýlemi vypadají moudřejší.“

Evičku to ale moc neuklidnilo. Brýle se pro ni staly velkým strašákem, a to je ještě ani neměla.

Netrvalo dlouho a maminka vzala Evičku s sebou do obchodu s názvem Oční optika. Ve výloze měli množství brýlí – velké, malé, barevné, dětské. Maminka měla radost, jenže Evička posmutněla a srdíčko se jí sevřelo. Nechce žádné brýle.

Nakonec s maminkou vybraly krásné červené brýle s beruškami po obou stranách. Evičce to v nich opravdu slušelo. A když si je doma nasadila, zajásala:

„Maminko, já zase vidím všechny postavičky ve Večerníčku jako dřív, to je paráda!“

Ale ten den se jí neusínalo vůbec lehce. Věděla, že jí brýle pomáhají, ale měla obrovský strach z toho, co na to zítra řeknou kamarádi a paní učitelky.

No představte si, další den ve školce…