O holčičce s mandlovýma očima

„Tatínku, viděl jsi naši novou spolužačku?“ zeptala se Markétka, když vyběhla ze školy. „Má hrozně divné oči!“ zvolala a vyvalila na tatínka svá světle modrá kukadla.

„Divné oči? Jak to myslíš, Markétko?“ podivil se tatínek a vzal holčičce školní aktovku z ramenou, aby se jí lépe poskakovalo.

„Víš, má je takové… jiné. Tomáš říkal, že je… počkat, jak to bylo… šikmooká!“

„Aha,“ usmál se tatínek, „takže ona má mandlové oči!“

„Mandlové oči?“ nechápala Markétka. Mandle znala – to byla ta sladká hnědá semínka, které maminka přidávala do koláčů. Nebo je chroustali na svačinu jen tak k ovoci.

„Jestli chceš, můžu ti o těch mandlových očích povyprávět,“ navrhl tatínek. Venku bylo krásně a nikam nespěchali, a tak se oba posadili na lavičku v parku.

„Je to už docela dávno, co si každý mohl vybrat, jak by chtěl vypadat. Jaké by chtěl oči, jaké vlasy, jaký nos… Zkrátka kdyby sis k narozeninám přála nové uši, vyrazili bychom do obchodu a nějaké ti pořídili.

Jedna holčička, Lin se jmenovala, zbožňovala mandle. Její rodiče měli obrovský mandloňový sad. Pěstovali ty nejvyhlášenější mandle široko daleko – veliké, zlatavě hnědé a lahodné. No, a Lin jednou napadlo, že by chtěla přesně takové oči – mandlově hnědé. A nejenom to. Když ji v obchodě pan prodavač vybídl, aby mu své vysněné oči nakreslila, dala jim podle milovaných mandlí i tvar. Chvíli to trvalo, než takové oči dokázali vyrobit, ale povedlo se! Lin z nich byla nadšená. A co se stalo, když je pak ukázala spolužačkám a spolužákům ve škole? Továrna je ani nestíhala vyrábět, protože mandlové oči měly neuvěřitelný úspěch. Všem se líbilo, jak se zlatě třpytí, když do nich posvítí sluníčko. To byla novinka!

Pak ale kvůli obrovské poptávce úplně došla hnědá barva. K jiným odstínům ten mandlový tvar zas moc…