Nejkrásnější dárek

Po několika deštivých dnech dnes konečně vyšlo sluníčko a všude se ozývalo ptačí štěbetání. Jako by se i vlaštovky těšily z pěkného počasí. Také prvňáci se po obědě s veselým výskotem rozběhli na školní dvůr.

Jako první běžela Emička, vždy nejrychlejší ze všech. Její tmavé kudrny se při běhu natřásaly jako pružinky.

„Emo, dej pozor! Ne aby ti do toho hnízda, co máš na hlavě, vletěl nějaký pták!“ vykřikovali chlapci v čele s Tomášem.

Emička zastavila a posmutněla. Z jejích tuhých, kudrnatých vlasů se opravdu nedaly uplést žádné hladké copy ani copy, jaké měly její spolužačky. Jenom učesat je byla pořádná námaha. Emčiny vlasy si odstávaly, jak se jim zachtělo.

„Neposlouchej je,“ řekla jí kamarádka Nikola, která se u ní zastavila. „Oni jen závidí, že neumí tak rychle utíkat.“

Ale Ema zůstala zamyšlená a bez nálady. Nebylo to poprvé, co se srovnávala s kamarády. Proč i ona nemůže mít tak krásné, hladké vlasy, jako má Nikola? Jí se to říká, když se jí nikdo nevysmívá.

To vše z dálky pozoroval pan učitel, který měl právě na dvoře službu. Zpočátku neřekl nic a nechal děti si hrát.

„Děti,“ zavolal na ně nakonec, „vezměte si aktovky. Za chvíli tu budou vaši rodiče.“

Prvňáci se nadšeně shlukli u brány. Škola stála na kopci, takže od brány viděli daleko, jak se jejich rodiče jeden po druhém blíží ke škole. Ještě pár minut potrvá, než vyjdou až nahoru na kopec. Bylo vidět, že se na ně děti velmi těší.

„Koho máte nejraději na světě, děti?“ zeptal se pan učitel.

„Mamku!“ zvolala bez váhání Emička. „Tatínka! Maminku a taťku! A babičku!“ volaly další děti.

„I oni vás mají velmi rádi,“ řekl jim s úsměvem pan učitel. „Natolik, že vám dali ten nejhezčí dárek. Dali vám kousek ze…