O berušce, která měla o tečku míň

Na louce kousek za městem stála beruščí vesnice. Jedna rodinka bydlela pod fialovými zvonečky, další nedaleko vlčích máků, třetí pod chrpou… Uprostřed louky rostlo několik sedmikrásek – a tam se zabydlela beruška Věruška s rodiči a bratříčkem.

Beruška Věruška byla veselá a kamarádská, celá vesnička ji měla ráda. Kromě toho ráda hlídala beruščí miminka, když jejich rodiče letěli sehnat něco k snědku. Pomáhala udržovat vesnici v pořádku a dávala pozor, jestli neletí nějaký pták, co by si chtěl na beruškách smlsnout.

Byla ovšem jedna věc, která Věrušku trápila. Zatímco všechny ostatní berušky měly na červených krovkách každá sedm teček, Věruška jich měla jen šest. Jako malá si z toho nic nedělala. Ony totiž berušky zrcadla moc nepoužívají, vidí se tak možná v odrazu na vodní hladině. Navíc kdo by si prohlížel vlastní záda?

Jenomže jakmile začala chodit do školky a později do školy, pokaždé se našel někdo, kdo jí tu chybějící tečku připomněl. Některé berušky se jen zvědavě zeptaly, proč má jen šest teček, jiné se jí rovnou vysmívaly:

„Ha ha ha, ta naše Věruška není slunéčko sedmitečné, ale šestitečné! Slunéčko šestitečné, slunéčko šestitečné!“ To pak bývala Věruška celý den smutná a neměla chuť si hrát ani s těmi kamarády, kteří její tečky nepočítali.

Jednou si z ní ostatní utahovali na školním palouku tak ošklivě, až se rozplakala a utekla pryč. Posadila se pod hříbek ve vysoké trávě na kraji lesa. Z očí jí stékaly slzičky lítosti i vzteku. Ona za to přece nemůže, že se narodila jen s šesti tečkami. Ale když jí to pořád tolik připomínají, musí s tím něco udělat.

Jak se tak rozhlížela, všimla si bahnité louže po vydatném lijáku z předchozího dne.

„Však uvidíte, jakou si udělám krásnou sedmou tečku!“ řekla si Věruška, přicupitala k louži a opatrně…