Jak Martin s Aničkou zapomněli na posměšky

Blížil se konec vyučování a třída už nemohla vydržet v lavicích. Všichni se zaradovali, když pan učitel zvolal: „Tak, děti, sbalte si věci a seřaďte se u dveří. Honem, abychom nepřišli pozdě na představení!“

Když děti vstávaly, najednou se zezadu ozvala hlasná rána.

„Aaaa, Neotesánek se zase ukázal,“ ušklíbl se Jakub. Celá třída propukla v hurónský smích. Martinovi v poslední lavici totiž upadla učebnice, a když se pro ni sehnul, shodil židli. Celý rudý se díval do země a ze všech sil se snažil nevšímat si posměšků.

Martin oproti svým spolužákům trochu více narostl. Dlouhatánské nohy a široká ramena mu jakoby překážely a byl daleko víc neohrabaný než ostatní chlapci ve třídě. A kluci mu to nikdy nezapomněli škodolibě připomenout.

„Nechte ho na pokoji,“ ozval se vysoký hlásek na druhé straně místnosti. To v první lavici vyskočila Anička, Martinova kamarádka.

„Někdo něco říkal?“ znovu se zašklebil Jakub. „Vy někoho vidíte? Nebo se mi to jen zdálo?“ Třída se opět jako na povel rozchechtala.

Anička byla totiž Martinův pravý opak. Malinká, drobounká, oblečení na ní viselo. Nevšímajíc si pošklebování, smutně potřásla hlavou a šla Martinovi pomoci.

Všichni žáci se už málem vyřítili ze třídy. Dnes měl totiž do školy zavítat cirkus. Děti se těšily na představení, jen Anička s Martinem byli jaksi bez nálady. Došourali se spolu do tělocvičny jako poslední. Zbylo na ně místo už jen na lavičce v první řadě, tedy to, kam nikdy nikdo nechce. Neochotně se posadili a snažili se ignorovat nejapné poznámky ze zadních řad.

Ale všichni spolužáci zmlkli, jen co se začalo akrobatické představení. Děti v úžasu sledovaly, jak akrobati poletují na hrazdách, jak silní muži zvedají své kolegyně nad hlavu a jak hadí ženy předvádějí fascinující tance. Ani se nenadály, a byl konec.

Martin s Aničkou se pomalu zvedali k odchodu, když zaslechli: „Počkejte,…