Pepřík a Solnička 1. část

„Heeej, Pepříku, vstávej! Co se tak dlouho válíš?“ začala Solnička rýpat do svého nerozlučného kamaráda.

Ale Pepřík si jen zívnul a převalil se na opačnou stranu, doufaje, že Solnička mu dá ještě pár minut navíc. Ale jako vždy se mýlil.

„Poslyš, co to tak úžasně vonělo u včerejší večeře?“ šťouchla do něj bokem.

Vtom i Pepříkovi hlavou probleskly vzpomínky na večerní stolování. Pepřík a Solnička totiž bydlí na kuchyňském stole v jednom starším městském bytě. Mladá rodinka Blažkových mu teprve nedávno dala zcela nový šat, a tak si Pepřík a Solnička mohou užívat překrásného jídelního koutu s výhledem do ulice.

Mimochodem, ta je většinou hodně rušná, protože hned na druhé straně stojí železniční stanice. A tak se vždy v pravidelných intervalech na ulici vyrojí houf spěchajících lidí. Chaos, povyk, troubící auta – to všechno tito dva kamarádi den co den pozorují, dokud se Blažkovi v podvečer znovu nesejdou u stolu. A to je pak zase úplně jiný zvuk. Paní Blažková bere společnou večeři za takový rodinný rituál. Společná večeře prostě musí být za všech okolností.

Už se víceméně stává tradicí, že každý pátek si rodinka dává pauzu od vaření. Když se všichni vrátí domů z práce, ze školy, z tréninků a kroužků, nikomu se už opravdu nechce vařit. A to je ideální čas dopřát si něco speciálního. Nejednou i něco, co by sami ani nedokázali uvařit. Jídlo si zkrátka objednají z pestré nabídky, kde mají celý svět jako na dlani. A právě včera byl pátek…

„Rychle! Mluv! Co to jen mohlo včera tak hezky vonět?“ naléhala na svého kamaráda zvědavá Solnička.

„Nech mě aspoň chvíli přemýšlet!“ odsekl ještě rozespalý Pepřík, a přitom se nenápadně blížil k letáku položenému na stole. A třebaže si dobře pamatoval na ty voňavé trojúhelníčky, za nic na světe…