Proč si psi očichávají ocasy

Lidé žijící na území dnešního Mexika znají jednu velmi starou legendu. Podle ní byli kdysi dávno všichni psi obzvlášť smutní. A přitom každý pes, který se narodil, byl k lidem nesmírně přátelský. Každý z nich člověka ochotně doprovázel, ať šel kamkoliv, a dělal mu společnost téměř při každé činnosti. Například i tehdy, když se vydal na nebezpečný lov. Dokonce mu věrně sloužil také při tvrdé práci na stavbě obydlí. Každý pes takto oddaně člověku pomáhal den co den, dokud úplně nezestárl. Nikdo z lidí si věru nemohl na psy stěžovat, protože žádná jiná živá bytost na světě neměla věrnější přátele, než jaké měli právě lidé. Ale, bohužel, i přesto se obyvatelé vesnic ke svým vytrvalým společníkům chovali nevděčně a mimořádně neuctivě. Neprojevovali jim žádnou náklonnost a zdálo se, že jejich životy jim byly úplně lhostejné.

Psi si však právem mysleli, že si zaslouží mnohem uctivější a důstojnější zacházení. Proto se jednoho dne shromáždili na velkém poli za osadou. Když postupně utišili svoje rozhořčení, začala sáhodlouhá a houževnatá debata. Každý pes se snažil najít řešení této situace, ale zdálo se, že to není tak jednoduché. Den se už blížil ke konci, když po zvážení všech argumentů dospěli ke společnému závěru a jasnému rozhodnutí.

„Požádáme o pomoc dobrosrdečného boha Tláloca,“ vyřkl nejstarší a nejzkušenější pes.

A tak tedy napsali dopis se žádostí o pomoc. Nejstarší z nich ho jménem všech psů podepsal a připravil tak, aby mohl být doručený bohu. Vzápětí začalo hlasování o tom, kdo tento důležitý dokument Tlálocovi vlastně odnese. Nakonec pro tento náročný a nanejvýš důležitý úkol vybrali černého psa s mimořádně svalnatým tělem. Navíc měl vskutku vytříbený čich, což se při hledání zajisté hodilo. Vyvolence totiž čekala opravdu strastiplná cesta. Mladý vytrvalec byl oprávněně hrdý na svůj úkol, ale ve chvíli, kdy…