Filémón a Baukis

Navštívíte-li někdy zemi zvanou Turecko, možná si při procházkách tamní krajinou všimnete nízké rozbořené zídky a dvou nádherných vzrostlých stromů – dubu a lípy. Nejsou to ale jen tak obyčejná zídka a obyčejné stromy. Ukryjte se do jejich chladivého stínu, položte svou dlaň na jejich staletou kůru a naslouchejte. Možná uslyšíte jejich dávný příběh.

Odehrál se v době, kdy se tato část světa ještě nejmenovala Turecko, ale Frýgie a patřila pod staré Řecko. V té době tu ještě nestála ani zbořená zídka, ani dub s lípou. Jen chudá chatrč, v níž bydleli stařeček a stařenka. Jmenovali se Filémón a Baukis. Vesnice kolem nich byla bohatá a lidé v ní neměli o nic nouzi. Žili si v blahobytu a přebytcích.

Jen Filémón s Baukis zůstávali po celý život chudí. Bohatství se jim z nějakého záhadného důvodu vyhýbalo obloukem, ale oni si nestěžovali. Pro sebe měli tak akorát. Měli jeden druhého, žili spolu v lásce a nic víc nepotřebovali.

Jednou do Frýgie zavítali dva poutníci. Nebyli to však jen tak ledajací poutníci, ale nejmocnější řecký bůh Zeus a jeho syn Hermés. Zachtělo se jim přestrojit se za obyčejné smrtelníky, jen tak se toulat zdejším krajem a kochat se krásou Řecka.

Když už putovali několik dní, velmi znaveni a vysíleni, zahlédli v dálce před sebou vesnici. Začínalo se smrákat a oba zatoužili po něčem k jídlu a po měkké posteli.

„Poprosíme hodné lidi o nocleh a něco malého k večeři,“ řekl Zeus Hermovi a vydali se do vesnice.

Když do ní došli, zaklepali hned na první dveře, ale nikdo jim neotevřel. Šli tedy k dalším. Zaťukali, ale lidé, co tam žili, jen mávli rukou a houkli na ně: „Nerušte! My tady odpočíváme!“

A tak to Zeus s Hermem zkoušeli u dalších a pak dalších a…