Zlatá sekyra

Kdysi dávno žil ve Vietnamu nedaleko džungle velmi chudý muž se svou ženou. Každý den se vydával do džungle kácet dříví. Jeho žena poté dříví na otop nosila na trh, kde jej směňovala za rýži. Přestože dřevorubec poctivě dřel od úsvitu do soumraku, sotva si vydělali na živobytí.

Jednoho dne pracoval dřevorubec na břehu řeky. Zničehonic mu sekyra vyklouzla z unavených dlaní a s hlasitým žblunknutím spadla do vody. Muž okamžitě skočil za ní, ale ať hledal, jak hledal, po sekyře jako by se zem slehla. Vylezl tedy na břeh, celý zmáčený a nešťastný. Ztěžka se posadil a povzdychl si. Jak teď sebe a manželku uživí, když už ani tu sekyru nemá?

Seděl tam tak se sklopenou hlavou hodnou chvíli, když tu se mu zdálo, jako by se na něj někdo díval. Pozvedl oči – a skutečně! Přímo před ním stál dědoušek.

„Copak tě trápí, chlapče?“ zeptal se neznámý starý pán a přisedl si.

Dřevorubec se mu se vším svěřil. Jak mají se ženou sotva co jíst, jak pracuje celé dny a jak teď ke vší smůle ztratil sekyru, nástroj své obživy a svůj jediný majetek.

„Vidím, že jsi dobrý a poctivý člověk,“ konejšil ho staroušek a poplácal ho po rameni. „Proto ti rád pomohu. Jestli tu chvilku počkáš, přinesu ti sekyru zpátky.“

Dřevorubce ale smutek neopouštěl. „Už jsem prohledal všechno, a svou sekyru jsem najít nedokázal, jen jsem se zmáčel. Nedělejte si s tím starosti, dědoušku.“

Stařík ale nic nedbal na mužovy námitky a vstal. „Víš ty, kdo vlastně jsem?“ zeptal se ho bodře. Když si všiml dřevorubcova udiveného pohledu, pokračoval: „Jsem drak téhle řeky.“

Dřevorubec užasl. Věděl, že každá řeka má svého draka. Ten se může převtělit v cokoliv – třeba právě v takového dědečka. A skutečně, dědeček se vrhl do vody tak…