Jednou v období sucha, když sluneční výheň aspoň trochu zmírňoval pofukující vítr, procházel vyprahlou krajinou starý šakal. Tak jako vždy i nyní si sháněl aspoň něco na zub. S černým čumákem těsně nad zemí se snažil zavětřit jakoukoliv stopu. Běhal z jedné strany na druhou, doufaje, že mu jemný vánek přinese nějaký pach kořisti. Jak tak slídil sem a tam, přemýšlel o tom, na čem by si dnes nejraději pochutnal. Byl tak zaujatý hledáním a představami o velkém úlovku, že téměř nevnímal svoje okolí. Jenže v tomto vedru jsou všichni živí tvorové zalezlí v chládku ve svých skrýších. A tak když se šakal najednou ocitl pod velkým skalním převisem, i on sám byl rád, že si může trochu odpočinout v příjemném stínu.
Jak tam tak seděl a poslouchal lehký vánek, najednou ucítil jakýsi povědomý zápach. Hned zbystřil, napřímil svoje vousy a přemýšlel, komu ten známý pach patří. Jaksi si nedokázal vzpomenout a k nikomu ho přiřadit.
„Že by potkan? Nebo spíše nějaká ještěrka?“ dumal nahlas.
Ale zakrátko si to konečně uvědomil. Tento pach, který tak dobře zná, přece patří někomu mnohem většímu. Už vícekrát jen o vlas unikl mocnému lvovi, kterého se mu zatím vždy podařilo přelstít. A teď se mu naskytla vhodná příležitost k pomstě.
Jen co obrovský stín zakryl šakala, ozval se hlasitý, ba přímo strašidelný řev.
„Tak tady jsi, ty chytráku! Teď mi už nikam neutečeš!“ zvolal rozzlobený, ale také pořádně vyhládlý lev.
Šakal pochopil, že lev je příliš blízko na to, aby se dal před ním na útěk, proto jen pomalu couval pod skalní převis a přemýšlel, jak se před rozzuřeným lvem zachrání.
Vtom se zastavil a bezmocně vykřikl: „Pomoooc, pomoooc.“ Jak křičel, vystrašeně přitom hleděl na skalní převis, který vyčníval nad jejich hlavami.
Lev vzápětí sice trochu znejistěl, ale pořád se…
