Svítalo. Světlo se ale do pokoje vkrádalo jen ztěžka, muselo se prodírat clonou šedivých mraků. Na okno neúnavně dopadaly velké dešťové kapky.
„Achjooo,“ ozvalo se z jedné postele.
„Achjooo,“ fňuklo to v druhé posteli.
„Copak nikdy nepřestane pršet?“ zabrblala Eliška a pomalu vyklouzla zpod peřiny. Prázdniny si představovala úplně jinak. Chtěla jezdit na další výlety na kole. Místo toho už několikátý den lilo a lilo.
Když si ale spolu s rodiči připravili dobrou snídani, maminka řekla, že zábava je čeká i doma – stačí ji jen objevit.
A tak se daly do objevování. Nejdříve to šlo pěkně ztuha. Měly pocit, že je nic nebaví, že žádná hračka není ta pravá. Pak ale Eliška úplnou náhodou narazila na prapodivný předmět na maminčině nočním stolku.
„Mami, co je to?“ zeptala se a ukazovala nález mamince – dlouhá tenká tyčinka, na které stála nějaká drobná písmena. Nebo to nebyla písmena? Eliška už přece všechna písmenka zná, a tenhle nápis přečíst nedokázala.
„To je jídelní hůlka,“ odpověděla maminka a rozesmála se. „Přivezla jsem si ji kdysi z Číny – tam s nimi jedí namísto příboru. Já ji už léta používám, když si chci na čtení před spaním zamotat vlasy do drdolu, podívej,“ dodala, obratně si vyčesala vlasy do drdolu a hůlku jím prostrčila, takže účes zůstal na svém místě.
„Víte co?“ zeptal se tatínek, když nakoukl do pokoje. „Když vás tak poslouchám, neobjednáme si dneska místo vaření nějakou čínu?“
„Tati, jak si chceš objednat Čínu?“ nechápala Anežka. Netušila sice přesně, jak velká Čína je, ale věděla, že k nim domů se rozhodně nevejde.
„Třeba kung-pao!“ napadlo maminku. „Raději to objednám hned.“
„A já zkusím ten trik s hůlkou!“ zaradovala se Eliška a pustila se do motání svých dlouhých vlásků. Jak motala a motala, zatočila přitom i…
