Zaječí uši

Před mnohými roky nebyli zajíci takoví, jak je známe dnes. Tehdy totiž měli úplně malé uši – skoro takové, jaké můžeme vidět u koček. Až se jednoho dne něco přihodilo…

Každé ze zvířat bylo se svým vzhledem spokojené. Až na jednoho malého zajíčka, kterého velmi trápilo, jak vypadá. Často se díval na svůj odraz na vodní hladině a cítil se velmi nešťastný.

„Ach, jsem ten nejbezvýznamnější z celičké přírody,“ zoufal si.

Asi nejvíc se trápil, když viděl majestátní lvy nebo silné a moudré slony.

„Jsem jen malá, chlupatá koule a nic nedokážu,“ neustále si stěžoval. „Chtěl bych mít velké a silné tělo,“ naříkal si nejednou své kamarádce sově.

Moudrá sova byla už unavená z toho, jak zajíc neustále běduje. A tak jednoho dne přerušila zajíce uprostřed jeho neustálých stížností.

„Nemůžeš být tak nespokojený se svým tělem. Jsi dokonalý přesně tak, jak jsi. Ale pokud to nedokážeš přijmout, zajdi za horským čarodějem, ten ti možná pomůže.“ Zajíček nezaváhal ani na chvíli a ihned se za čarodějem vydal na vrchol hory.

Když přišel k jeho chrámu, zabouchal na obrovská dřevěná vrata. Ale nikdo mu neotevíral. Zkusil to tedy ještě jednou, už o něco silněji. Za malou chvíli se vrata konečně otevřela.

Jen co zajíček spatřil rozespalého čaroděje, okamžitě spustil: „Dobrý den, potřebuji rychle vaši pomoc, pane čaroději.“

„No jen doufám, že je to opravdu něco důležitého, protože jsi mě právě vzbudil z odpoledního spánku,“ zabrblal čaroděj a prohlížel si toho malého chlupatého tvora.

„Podívej se na mě, jak jsem malý a bezvýznamný. Chtěl bych mít velké tělo. Jako například lev nebo slon,“ pokračoval zajíček, přičemž tento svůj životně důležitý požadavek zdůraznil vážným tónem.

„To, co ode mě žádáš, ti můžu hravě splnit. Ale na oplátku mi musíš donést kůži z opice, krokodýla a hada. A všechno…