Vychytralá volavka a krab

Bylo jednou jedno velké jezero, které bylo domovem mnoha ryb a jiných vodních živočichů. Poblíž tohoto jezera žila už dlouhé roky i stará volavka. Jezero pro ni bylo bohatým zdrojem potravy a vůbec se nemusela obávat, že by i jen jediný den neměla co jíst. Pokaždé si bez problémů ulovila nějakou rybu, žábu nebo měkkýše. Ale jak čas plynul, volavka byla čím dál starší. Nastal den, kdy už chytat ryby z jezera nedokázala. A protože už neměla dostatek jídla, byla stále hubenější a slabší. Už si pomalu ani nepamatovala, kdy naposled měla ve svém zobáku i jen jedinou rybičku. Hladověla už několik dní, a tak si umínila, že musí vymyslet jak se dostat k jídlu.

Brzy dostala nápad.

Nejdříve si na břehu jezera našla ideální místo, které bylo viditelné ze všech stran. Potom se tam posadila a začala nahlas žalostně naříkat. Tak, aby ji dobře slyšeli všichni obyvatelé jezera.

Když krab spatřil volavku, jak tam smutně sedí a pláče, bylo mu jí velmi líto. Popošel k ní blíž a ptá se jí: „Co se ti stalo, že tu tak pláčeš? Proč raději nechytáš ryby tak jako předtím?“

Volavka pokračovala ve svém naplánovaném divadélku a krabovi odpověděla: „Ach, můj milý, já už ani rybu nedokážu chytit. Je nejvyšší čas vzdát se všech radostí života. Už jen doufám, že můj život co nejdříve skončí.“

„Když ses tedy smířila s tímto osudem, proč vlastně naříkáš?“ zeptal se jí krab.

„Nu, milý krabe, u tohoto jezera jsem se narodila. Vyrůstala jsem tady a tady jsem i zestárla. Ale slyšela jsem, že toto naše milované jezero zanedlouho úplně vyschne, protože nejbližších deset let nezaprší. Ani kapka prý z nebe nespadne,“ odpověděla smutně volavka.

Krab nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel. „Cože?! To myslíš vážně? A kde jsi něco takového slyšela?“ zeptal se…