O osmi sluncích

Před mnohými roky svítilo na naši planetu ne jedno, ale rovnou osm sluncí. Panovalo tu obrovské vedro a téměř všechno bylo úplně spálené. Moře a jezera se málem vypařila a na vyprahlých pláních skoro nic nerostlo. Lidé i zvířata trpěli, protože neměli co jíst. Celá planeta se kvůli tomu nesnesitelnému žáru ocitla na pokraji zániku.

Protože situace byla opravdu vážná, lidé z oblasti, kde dnes leží Asie, si umínili, že s tím musí něco udělat. Osm sluncí bylo na naši planetu rozhodně příliš. Dlouho přemýšleli nad tím, jak by se daly tyto pro život nevyhovující podmínky změnit, až došli k závěru, že musí nějakým způsobem z oblohy odstranit sedm sluncí, protože jedno slunce by zřejmě úplně stačilo.

Když se o tom společně radili, jednoho muže napadlo, že by mohli oslovit nejšikovnějšího lukostřelce v osadě, aby se pokusil nadbytečná slunce sestřelit. Lukostřelec se s velkou poctou ihned zhostil této důležité úlohy. Připravil si sedm nejostřejších šípů, vylezl na vrchol nejvyšší hory a vystřelil šíp na první slunce. Když slunce spatřilo, že se jej kdosi pokouší zasáhnout šípem, rychle se vzdálilo do bezpečí natolik, že jeho paprsky přestaly na Zemi dopadat. Lukostřelec potom postupně vystřelil i zbývajících šest šípů a všech šest sluncí ustoupilo tak daleko, že už pro naši planetu nepředstavovala žádnou hrozbu. Na obloze poté zůstalo už jen jedno jediné slunce. Hned bylo na Zemi mnohem příjemněji. Jedno slunce bohatě stačilo.

Ale zničehonic se stalo něco velmi zvláštního. Totiž i to poslední slunce se začalo bát, že se ho lidé budou chtít také zbavit. A proto se ze strachu raději ukrylo za horizont dříve, než nebezpečný lukostřelec vytáhne další ze svých šípů. Světlo a teplo se za malý okamžik úplně vytratilo, na planetě zavládla temnota a do té doby nevídaný chlad. Lidé z vesnice pobíhali …