Proč klokani skáčou

Kdysi dávno se klokani pohybovali po nekonečných australských stepích výlučně po čtyřech nohách stejně jako divocí psi nebo lvi. A tak tomu bylo velmi dlouho, dokud se na pláních neobjevil člověk.

Jednoho dne se domorodý lovec s pomalovanou tváří a vyzbrojený oštěpem ostražitě procházel po stepi a číhal na svoji kořist. Klokan, který se právě ukrýval ve stínu stromu před pálícím sluncem, ho zakrátko zpozoroval. Přestože viděl člověka poprvé v životě, jeho obezřetné pohyby a kopí s ostrým bodákem v ruce mu naznačily, že tento jedinec určitě nemá dobré úmysly.

Když už byl lovec příliš blízko, klokan věděl, že nemá jinou možnost než se urychleně vydat na útěk. Nejdříve si myslel, že utéct před ním bude velmi jednoduché, protože on při běhu používal čtyři nohy, a lovec jen dvě. Když však vyběhl ze svého úkrytu a lovec ho začal ihned pronásledovat, rychle si uvědomil, že člověk má sice jen dvě nohy, oproti těm jeho jsou ale delší a svalnatější. Pronásledování trvalo opravdu dlouho a klokan byl za chvíli už velmi unavený. Nezbývalo mu nic jiného než si najít nějaký nový úkryt a doufat, že lovec zanedlouho odejde. Jenže pomalovaný muž si tam rozložil tábořiště a rozhodl se přečkat noc pod širým nebem, aby mohl hned brzy ráno v lovu pokračovat.

Chudák klokan pochopil, že musí najít nějaký způsob, jak se odtud nepozorovaně vytratit, protože až vyjde slunce, lovec ho zcela určitě vypátrá. A tak ho po chvíli přemýšlení napadlo, že když zvedne přední nohy, jeho kroky budou méně hlučné a lovec si ho tak snadno nevšimne. Postavil se tedy na zadní a opatrně se vykradl z úkrytu. Když už byl dostatečně daleko, uvědomil si, že je to ohromně dobrý způsob, jak se nenápadně pohybovat, pokud je třeba uniknout z nějakého nebezpečí. Chůze s použitím jen…