Všechno zvládnu sama

V úle bylo dnes opravdu rušno. Byl totiž velký den. Jak se zdálo, právě dnes přijdou na svět nové larvičky.

„Pssst, podívejte, už se líhnou…“ šeptaly si včelí dělnice a dojatě sledovaly to divadlo. Z vajíček, která nakladla jejich královna, se opravdu klubaly malé roztomilé larvičky. Dělnice se nemohly dočkat, až je pořádně vykrmí mateří kašičkou a budou z nich velké včelky.

Jedna z nových larviček se měla obzvlášť k světu a baštila skoro za dvě.

„Tahle bude ze všech nejšikovnější,“ radovala se včelka, která o ni pečovala.

Ta larva se za nějakou dobu proměnila ve včelku Amálku. A Amálka si moc dobře pamatovala, co jí jako larvě říkali. Moc chtěla dokázat, že to tak opravdu je. Že je nejšikovnější a poradí si s každou prací úplně sama.

Však také kolem sebe denně viděla, jak jsou její starší sestřičky v úle pilné. Jak jsou statečné a silné, když je něco ohrozí. Jak se starají o domov, o larvy, sběr pylu a u toho ještě pečují o královnu.

A to nebylo všechno. Ty včelky, které byly ze všech nejšikovnější, někdy před ostatními pochválila sama královna!

Amálka často snila o tom, že jednou i ona uslyší z úst královny své jméno a všichni na ni budou pyšní. Do práce se proto pouštěla s velikým úsilím a všechno chtěla zvládnout sama.

Když Amálce některá ze sestřiček nabízela pomoc, hned ji odmítla. Naopak, hnala se do práce tak rychle, aby ještě stihla dělat úkoly za ostatní.

„To je paráda!“ pochvalovaly si ostatní dělnice. „My si můžeme oddechnout a Amálka to udělá za nás.“ Včelky dělnice proto pomalu lenivěly a do sbírání pylu, ani pečování o larvy se moc nehrnuly. Vždyť to přece udělá někdo jiný, nač se honit.

Úl se postupně přestal skvět čistotou…