Davídek a kouzelná hra

Davídek byl prvňák. Pěkně kopal do balonu, rád plaval a jezdil na kole, běhal na hřišti s kamarády a měl spoustu legračních nápadů. Všude, kam přišel, ho bylo plno… až do dne jeho narozenin.

Davídek si totiž k narozeninám přál novou hru, o které ve škole mluvili snad všichni. Dobře se učil a doma ve všem pomáhal, proto se mu rodiče rozhodli toto přání splnit. Ovšem ve chvíli, kdy se potkal s novou hrou, se všechno změnilo.

Hra byla přesně tak vábivá, jak všichni říkali. Oslnivá záře displeje a hlasité zvuky, které ze hry vycházely, Davídka úplně očarovaly. Ačkoliv se trochu styděl, nemohl se dočkat, až bude po oslavě, aby mohl hru pořádně vyzkoušet.

Když ji popadl a začal hrát, rozzářily se mu oči, prsty jako by se k přístroji přilepily a uši přestaly dobře slyšet. Nedokázal ji odložit ani na chvíli.

„Davídku, půjdeme si ven zakopat?“ zeptal se chlapce jeho bráška. Držel v ruce fotbalový míč a chystal se na hřiště.

„Já nejdu, možná později…“ zamumlal Davídek, aniž odtrhl oči od blikajícího displeje.

„Ale Davi, bude tam plno kamarádů, všichni jdou ven,“ přemlouval ho bráška. Marně. Davídek už ani neodpověděl. A tak se bratříček sebral, vzal balon a odešel za kamarády sám. Trochu to chápal – nová hračka je přece nová hračka. Ale Davídek mu ji ani neukázal, ani mu ji nechtěl na chvíli půjčit.

Bráška si tedy s dětmi kopal s míčem, hrál na schovávanou, lezl po prolézačkách a užil si hromadu legrace. Zato Davídek proseděl celé odpoledne schoulený na gauči, s nosem zabořeným do hry. Až v momentě, když se vybila baterie a přístroj zhasl, magické okouzlení se rozplynulo. Davídek zamrkal očima a zhluboka se nadechl. Došlo mu, že za okny je tma a všichni už se chystají ke spánku.…