Pavlínka a příliš mnoho věcí

Pavlínce byly čtyři roky. S maminkou a tatínkem bydlela v bytě ve městě, a přestože byt byl malý, měla v něm Pavlínka svůj vlastní pokojíček.

Ale v pokojíčku nebydlela Pavlínka vůbec sama. Bydlel tam s ní ještě velký plyšový pes Hugo, ovečka Bětka, malá opička, dvě kočičky, tři barevní medvědi, tři panenky, k nimž patřil kočárek, malá postýlka, nosítko a veliká krabice s oblečky, dečkami a zavinovačkami.

Dál žily v pokojíčku tři autíčka, velké žluté popelářské auto, barevná káča, umělohmotná housenka, krabice plná dřevěných kostiček, krabice s legem, dřevěná duha, co se dala krásně rozebrat a pak zase složit, dva míče a dřevěný vláček i s kolejemi, které když se sestavily, zabraly celý pokojík.

Pak tam byly kuličky, lékařský kufřík, kuchyňka, xylofon, trumpetka, houpací kůň a mnoho a mnoho nejrůznějších knížek. To všechno žilo s Pavlínkou v pokojíčku.

Pavlínka svůj pokojíček milovala. Bylo to její království. Někdy království, jindy železniční stanice nebo zoo a podruhé zase pláž u moře nebo školka pro panenky. Pokojíček totiž mohl být vším, co si Pavlínka vymyslela. A Pavlínka si toho dokázala vymyslet spoustu.

Jenomže Pavlínka strašně nerada svůj pokojíček uklízela. Maminka jí s tím často pomáhala, ale někdy se ani mamince nechtělo a pak byl v pokojíčku značný nepořádek.

Pavlínce nepořádek úplně nevadil. „Proč se každý večer musí všechno uklízet na své místo?“ ptala se. „Vždyť když si to nechám na zemi, zítra ráno si s tím můžu zase hrát.“

Jenže když už byl nepořádek v pokojíčku opravdu veliký, Pavlínka na zemi neměla dostatek místa na hraní s dalšími hračkami. Nebo nějakou ze svých hraček nemohla najít. Potom chodila za maminkou a tatínkem a ptala se: „Mami, nevíš, kde mám zeleného medvěda? Tati, neviděl jsi můj vláček?“

Jenomže ani rodiče většinou nevěděli. „Nejspíš bude tam, kam jsi…