Spáč z kurníku

Daleko za městem, tam kam vedou jen jedny koleje, po kterých jezdí a houká malý vláček, se rozkládala veliká farma. Žilo tam mnoho lidí i zvířat, a jak to na farmách bývá, měli každý den plno práce. Někdo snášel vejce, jiný spásal louku, lidé se starali o políčka, na kterých rostlo obilí a pěstovali zeleninu.

Od rána bylo co dělat. Ze všech nejdůležitější byl proto kohout, který se vzbudil prvním ranním paprskem a honem spěchal oznámit svým hlasitým kokrháním nadcházející ráno všem obyvatelům farmy.

„Kykyryký! Ráno už je tady! Vstávat, vstávat, lenoši! Kdo vyleze z pelíšku poslední, ten je plesnivá brambora!“ kokrhal žertem na všechny strany.

Plesnivá brambora nechtěl být nikdo, to se ví. Prasátka vylétla z chlívku rovnou do blátivé kaluže, kozy se běžely pást na čerstvý jetelíček a kachny si už zabíraly to nejlepší místo v rybníčku. Jenom kocour dřímal v seníku, protože se celou noc toulal a mňoukal po střechách. Co říká kohout, mu bylo jedno. Kočky mívají v noci hodně práce, takže si ranní spánek zaslouží, pomyslel si.

Tím začínal každý den už od dob, co pamatoval nejstarší vůl, a ten byl tak starý, že mu už skoro rohy obrůstaly mechem. Kohout už měl také spoustu let odsloužených. Hlas mu občas zachraptěl a pařátky se mu takhle brzy čím dál hůře narovnávaly. Už si zkrátka zasloužil suchý a teplý kurník s bidýlkem na odpočinek. Hledal proto jiného kohouta, kterého by jako svého nástupce zaučil.

Na sousedním statku se onoho jara vylíhli zrovna dva kohoutci, ale tolik jich nebylo potřeba. Farmáři se proto domluvili a brzy si po dvoře vykračoval mladý kohoutek. Měl krásný rudý hřebínek, ohnivá pírka a ocas se mu leskl na sluníčku jako drahokamy. Slepičky na něm mohly oči nechat. Tohle naparování mladému kohoutkovi náramně šlo a…