Slunečnice

Vrabec létal mezi domy a zahrádkami. Pátral po něčem k snědku. V břiše mu pěkně kručelo. Pak spatřil cosi malého.

„Hele, semínko slunečnice!“ zaradoval se a hned ho chtěl sezobnout.

„Počkej, vrabečku, nejez to semínko,“ uslyšel najednou něčí hlas. Udiveně se rozhlížel. Nikde nikoho neviděl.

„To jsem já, sluníčko,“ zavolalo na něj slunce z oblohy.

„A proč nemám to semínko jíst? Semínka já mám moc rád,“ vyptával se vrabec.

„Protože když ho zasadíš, vyroste ti slunečnice. Stejně krásná, jako jsem já. A na konci léta nebudeš mít jen jedno semínko, ale pochutnáš si hned na pěkné hromádce semínek,“ prozradilo mu sluníčko. Pak se schovalo za mrak.

Vrabeček přemýšlel a přemýšlel. Moc rád by tu mňamku snědl. Ale pomyšlení na celou slunečnici plnou chutných semínek bylo lepší. Jedno semínko a promění se v celou hromadu? Mňam!

Vrabeček by rád semínko zasadil. Nevěděl ale, jak se to dělá. Uviděl pod kamenem vykukovat žížalu.

„Nevíš, jak se sází semínka?“ zkusil se jí zeptat.

„Přece do hlíny. Tam mám své chodbičky a potkávám tam spoustu semínek,“ odpověděla žížala a pomohla vrabečkovi vyhloubit důlek. Semínko pak zahrabali a žížala spěchala zpátky pod kámen.

Vrabeček koukal, ale nic se nedělo. Z rybníčka na něj kvákala zvědavá žába. „Co se děje?“ vyzvídala.

„Sluníčko mi poradilo zasadit semínko. Žížala mi pomohla vyhloubit důlek a zahrabat ho do hlíny. Ze země ale pořád nic neroste,“ vysvětloval jí vrabec a poletoval okolo. Bál se, jestli to udělali správně.

„Semínko potřebuje vodu. Pomůžu ti ji nabrat do listu,“ navrhla mu žába. Utrhli s vrabečkem velký list a stočili ho do kornoutu. Do něj pak nabrali vodu z rybníka a zalili místo, kde zakopal semínko. Žába se pak vrátila do vody a vrabeček zase čekal.

V tu chvíli konečně vykouklo sluníčko z…