Milada Kubátová
O kulatém sluníčku
Vydejme se spolu s kulatým sluníčkem na cestu po obloze. V této jednoduché pohádce pro nejmenší děti se dozvíte více o geometrických tvarech i o přírodních zákonitostech.


Agátku a Margaretku už jistě znáte. Jsou to dvě malé sestřičky-dvojčata. Naučily se chodit i mluvit a teď po krůčcích poznávají svět kolem sebe.
Dnes byl výjimečný den, protože je jejich maminka s tatínkem vzali do zoologické
„Mami, tati, podívejte! To je velké zvíře!“ vykřikla Agátka a ukazovala na vysokou žirafu, která se pomalu procházela po svém
„To je žirafa, Agátko,“ řekl táta s úsměvem. „Podívej, jak má dlouhé nohy a krk. Pomáhají jí v tom, aby dosáhla na listy na stromech.“
„Já bych chtěla být žifara!“ prohlásila Margaretka a natáhla ruce vysoko nad hlavu, aby se zdála
„Žirafa, Margaretko. Správně se řekne žirafa,“ opravila ji maminka. „A víš, že žirafy spí jen půl hodinky za celý den? To je nejméně ze všech zvířat! A dokonce spí
Margaretka moc ráda spinkala, takže se rozhodla, že žirafou opravdu být nechce!
Rodinka kráčela dál, až přišla k ohradě s opicemi. Malá opička visela hlavou dolů a vesele kývala rukama, jako by jim
„Mami, podívej! Opička nás zdraví!“ zvolala Agátka a zamávala jí zpátky.
„Aha, jak je chytrá! Visí jen na jedné ruce!“ obdivovala opičku Margaretka.
„Opice jsou velmi obratné. Rády si hrají a skáčou po stromech,“ vysvětlil jim táta.
Když se dosyta vynadívali na areál s opicemi, přešli k jezírku, ve kterém nehybně stáli růžoví
„Aha, tati, tam mají nějaké růžové ozdoby,“ prohlásila Margaretka a ukazovala přitom prstíčkem na nehybné ptáky.
„To nejsou ozdoby, Margaretko,“ trpělivě vysvětloval táta. „Jsou to opravdoví, živí ptáci. Jen se zrovna nehýbou. Jmenují se plameňáci.“
„A proč jsou tak růžoví?“ zeptala se zvědavě Agátka.
„To je proto, že jedí hodně drobných červených