O ospalém koťátku

Venku se pomalu stmívalo. Obloha změnila barvu z růžové na fialovou a poté na tmavomodrou. Nepotrvá dlouho a na nebi se ukážou první hvězdičky.

Na prahu před domem sedělo malé šedé kotě a zívalo. Ach, jak rádo by si pospalo!

Nejprve se schoulilo na okraji kamenného prahu, ale nebylo to ono. Zkusilo si obkroutit huňatý ocásek kolem tlapek, aby se zahřálo. Ale stejně nemohlo usnout.

„Potřebovalo bych polštářek,“ řeklo si kotě. „Jemňoučký, měkoučký polštářek – to se mi bude spát jako v bavlnce!“

Kotě seskočilo ze zídky a vydalo se pěšinkou do zahrady hledat svůj polštářek. Celý dvůr utichl. Rozcuchaný pejsek Punťa už odfukoval ve své boudě a dvě běloučké ovečky se schovaly do své stáje. V trávě bylo slyšet jen cvrlikání hmyzu a jemné šustění vánku.

Kotě nakouklo do kurníku plného slepiček. Seděly pohodlně uhnízděné na svých bidélkách. Sláma, kterou byl kurník vystlaný, vypadala tak měkoučce!

„Slepičky, kamarádky,“ zamňoukalo kotě unaveně, „nemohlo bych si pospat u vás? Potřebuji měkký polštářek.“

Nejbližší slepička pootevřela jedno oko. „Jen pojď, jen pojď,“ pozvala ho mile. „Polštářku ze slámy se nevyrovná nic, uvidíš.“

Malé šedé kotě vylezlo na slaměnou podestýlku a schoulilo se uprostřed voňavých stébel. Chvilku leželo tak, chvilku onak, ale stále nemohlo usnout.

Všechny slepičky už tvrdě spaly. Kotě se tiše vykradlo z kurníku zpět na dvůr.

Na konci dvora, tam kde končila zahrada, se rozprostíral malý rybníček. Byl celý obklopen rákosím. To se ve vánku vlnilo sem a tam a jemně přitom šustilo.

Ve vysokém porostu měly svá hnízda divoké kachny a další ptactvo. Kotěti se zdálo, jako by ho vlnící se tráva volala: „Pojď ke mně, kotě. V mých stéblech najdeš ten nejměkčí polštářek ze všech!“

Kotě smutně zakroutilo hlavou. „Ani tohle není polštářek pro mě.“

Pomalu se vrátilo až k domu. Strýc,…