Kde je můj míček?

V pohodlné boudě na zahradě bydlelo malé štěně s maminkou. Moc rádo si hrálo, poznávalo dvůr a všude čichalo svým malým čumáčkem.

Jednoho dne mu maminka řekla: „Podívej, co pro tebe mám!“ V tlamě nesla kulatý barevný míček.

„To je ale krásný míček!“ radovalo se štěně a hned si s ním šlo hrát. Míček se kutálel a štěně se kutálelo s ním. Míček skákal a štěně skákalo s ním. Míček létal a štěně za ním běhalo. To byla legrace.

Najednou ale jakoby se po míčku slehla zem. Někam zmizel! Štěně se rozhlíželo, čmuchalo, kňučelo, ale míček se neobjevil.

„Mami, můj míček je pryč!“ volalo.

„Nejspíš se někam zakutálel, zkus ho najít,“ utěšovala ho maminka.

Štěně se rozhlíželo doprava, doleva, dolů i nahoru.

„Už ho mám, je támhle na nebi!“ volalo nadšeně a snažilo se skákat co nejvýš, aby dosáhlo až na oblohu.

„To přece není míček, ale sluníčko,“ řekla mu se smíchem maminka. „Je také kulaté, ale svítí vysoko na nebi. Se sluníčkem si hrát nemůžeš.“

Štěně hledalo dál. Šlo kolem plotu až k zeleninovému záhonu, kde radostně zaštěkalo. „Tady je můj míček. Je kulatý a není vysoko na obloze.“

Maminka ale znovu vrtěla hlavou. „To není míček, ale dýně. Je sice kulatá, ale roste na stonku a má listy. Dýně není na hraní. Je k jídlu,“ vysvětlila mu.

Štěně se nechtělo vzdát. Pátralo pod stromy a u cestičky, až konečně zavrtělo spokojeně ocáskem. „Mám ho! Není na nebi, ani nemá stonek s listy a je kulatý!“

„Vždyť to je šnek! Podívej, jak jsi ho vystrašil. Chvilku počkej a vystrčí z ulity tykadla,“ zvolala maminka a hned běžela šnekovi na pomoc. A opravdu. Šnek za chvilku vystrčil tykadla a štěně na něj zamávalo packou.

Potom se vydalo pátrat pod hromadou…