Tam, kde bydlí Severní vítr, panuje mimořádně kruté a chladné počasí. A proto jen malá hrstka lidí sebrala odvahu postavit si tady svoje skromné příbytky, ve kterých žijí prostě a ve spojení s přírodou. V jednom takovém domku žil i Olaf se svojí starou matkou. Večer co večer při svíčce poslouchali, jak severák venku řádí, dokud neusnuli. Takto je divoký vítr uspával už dlouhé roky.
Jednoho večera však Olaf špatně zatemnil okno na jejich dřevěném domečku. Vítr už sice hodně třískal okenicí, ale oba spali tak tvrdě, že se v tom hluku ani jeden z nich neprobudil. Až když ráno vstali, zjistili, že Severní vítr jim z komory vyfoukal všechno jídlo, které měli, a vzal ho s sebou daleko až za Severní pól.
Olaf se tedy pořádně oblékl a vydal se za větrem, aby mu vrátil zpět všechno jídlo, co jim v noci vzal. I ve dne v zemi vládla ukrutná zima, a při každém kroku mu sníh pod nohama křupal. Osamělý poutník se prodíral sněhovými závějemi dlouhé hodiny, až nakonec k večeru dorazil do malé osady. Rozhodl se, že si tu trochu odpočine a přespí v místním pohostinství. Už zvenku slyšel cinkání talířů a příborů, a i jemu opravdu pořádně vyhládlo po namáhavé cestě. Když se dobře najedl, uložil se blízko pece na huňatou kožešinu a zakrátko v teple, u praskajícího dřeva v ohni, tvrdě usnul.
Druhý den ráno se opět vydal na dlouhou cestu za Severním větrem, až dorazil k obrovské díře v ledovci. Hned věděl, že je už u cíle, protože z ledové jeskyně se ozýval známý zvuk větru. Vydal se tedy hlouběji do jejích útrob a na samotném konci konečně našel Severní vítr.
„Milý větře, vrať mi, prosím, všechno jídlo, co jsi sebral ze staré dřevěné chatrče. Byly to…
