Proč má ropucha skvrny

Kdysi dávno žily ropuchy tím samým životem jako dnes. Milovaly bláto, mokřady a rády skákaly po kamenech. Když se na obloze zjevil měsíc, usadily se na některém z kamenů a kvákaly svoje oblíbené písničky. Jediné, co tehdy ropuchy ještě neměly, byly skvrny po celém těle. Jednoduše vypadaly jako obyčejné žáby.

Tento prastarý příběh vypráví o jedné ropuše, která měla velmi špatný vztah s orlem. Ropucha zkrátka neměla orla vůbec ráda a raději si ho ani nevšímala. Orlovi to ovšem nesmírně vadilo, protože tak vážený a respektovaný dravec si přece nezaslouží, aby ho jakási žába na kameni úplně ignorovala. Rozhodl se proto, že drzé ropuše dokáže, jak slabým a bezmocným živočichem vlastně je.

„Ahoj, moje kvákající kamarádko. Chtěl bych tě pozvat na náš zítřejší večírek v oblacích. Můžu tě tam vzít, protože neumíš létat. Ponesu tě ve svých drápech,“ vyslovil orel, doufaje, že se ropucha lekne velké výšky a bude jí tak moci dokázat, jaká je slaboška.

Avšak ropucha se výšky nebála. Ale napadlo ji, že ji orel určitě chce během letu pustit dolů a navždy se jí zbavit. Navrhla mu proto toto řešení: „Myslím, že je to skvělý nápad, orle. A mohl bys s sebou přinést i kytaru. Zahrajeme si na ni a bude nám na večírku veseleji.“

Orel tedy souhlasil a druhý den přiletěl k ropuše i s kytarou. „Už jsi připravená, moje milá kamarádko?“ uštěpačně promluvil orel. Opět doufal, že ropucha se na poslední chvíli přece jen zalekne.

„Ach, ještě potřebuji malou chvilku na zkrášlení. Ale ty jdi klidně napřed, já tě potom nějak doženu,“ vymluvila se ropucha. A zatímco si orel rovnal svoje peří před dlouhým letem, ropucha nepozorovaně skočila dovnitř kytary.

Hned nato se orel vydal na cestu vzhůru k oblakům, kde se konal večírek opeřenců. Ani netušil, že v kytaře s sebou…