Proč vyje kojot na měsíc?

Dávno, dávno před mnoha a mnoha lety bývala země jiná, než jakou ji známe dnes. Ano, stejně jako dnes se mezi zvlněnými kopečky svíjely zářivé řeky. Zelenající se lesy si do vánku šeptaly nejtajnější vzkazy. I sluníčko každé ráno rozlilo svůj zlatý úsměv po celém kraji. Přesto naší zemičce něco scházelo.

Nenalezli byste ptáčka, který by zrána potěšil svět veselou písničkou, ani lučního koníka, jenž by radostně hopkal ze stébla na stéblo. Krajina byla pustá a prázdná. Vy si asi teď říkáte, jak je to vůbec možné? Kam se všichni poděli?

Inu, všechna zvířátka tehdy bydlela na obloze pod dohledem měsíčního pána. Ten na ně přes den dával pozor a v noci poté, co všechna usnula, střežil překrásnou zemi pod sebou.

I kojotovi se svět dole moc líbil. Občas, když nemohl spát, pozoroval rozlehlé louky nebo kolébající se hladiny vod.

„Nádhera, viď?“ zaslechl hlas blížícího se zajíce.

„Kamaráde, jak bych si přál se tam jednou podívat. Alespoň na chvíli,“ povzdechl si kojot.

„Já také. A co nám brání?“ podotkl zajíc šibalsky.

„To přeci nejde. Měsíční pán by se zlobil.“

„Vytratíme se v noci. Než se rozední už budeme zpátky. Ani si toho nevšimne.“

„Ale jak se dostaneme dolů?“

„Starý orel nás snese na křídlech a pak nás opět vynese na oblohu.“

„Nebude to nebezpečné?“ znejistěl kojot.

„Přeješ si dostat se dolů, nebo ne?“

„Přeju a moc!“

„Potom není čeho se bát, uvidíš,“ ujistil ušák svého kamaráda.

Druhý den po setmění vyrazili na cestu. Mlčky se proplížili k orlovi, kterého přesvědčili, aby jim pomohl.

„Nastupte si!“ Orel roztáhl ohromná křídla. Pak se rozletěl k zemi. Svištící vítr hladil kojota se zajícem po tvářích.

„Taková nádhera!“ zajásal kojot, když přistáli.

„Ještě lepší, než jsem si představoval,“ pochvaloval si zajíc a vydal se k…