Kozel a beran

Žil byl jeden muž se svou ženou. Měli jen jednoho kozla a jednoho berana. A představte si, ten kozel s beranem byli velcí přátelé – kam šel kozel, tam šel i beran. Kozel na zahradu pro zelí, a beran hned za ním. Kozel se vydal do sadu na jablka, a beran mu byl hned v patách.

„Ach, ženo moje,“ hořekoval muž, „vyžeňme toho berana s kozlem, vždyť nám všechnu úrodu sežerou. Kliďte se mi z očí, ať už vás tu nevidím!“ Když ti dva uslyšeli, jak muž lamentuje, hned zamířili ze dvora pryč. Ušili si brašnu a vyrazili do světa.

Šli a šli, když vtom vidí, že uprostřed pole cosi leží. Vypadalo to jako vlčí hlava. Když se přiblížili, ukázalo se, že je to jen nějaký kámen porostlý mechem, ale namouvěru vypadal jako opravdická vlčí hlava.

Kozel řekl beranovi: „Seber, berane, tu hlavu, protože jsi pěkně silný.“

Ale beran na to: „Oj, seber ji radši ty, kozlíku, protože ty jsi kurážný. Já se jí bojím.“ Nakonec ji zvedli společně a hodili ji do brašny.

Šli a šli, když vtom v dálce spatřili oheň.

„Pojďme tím směrem také,“ řekli si. „Tam přenocujeme, pěkně u ohně, aby nás vlci nesežrali.“ Ale když tam přišli, co nevidí: to si u ohně vlci kaši vaří!

Utéct už nebylo kam, a tak vlky pozdravili, jak se sluší a patří: „Dobrý den, pánové!“

„Dobrý, dobrý!“ odpověděli nadšeně vlci a tesáky se jim zaleskly. „Kaše ještě není hotová – nu, bude z vás dobré masíčko!“

Ach, jak se kozel polekal! A beran, ten se už dávno strachy celý třásl.

Vtom se kozel zamyslel a dostal nápad: „Podej mi, berane, tu vlčí hlavu, co máš v brašně!“

Beran kámen hned z brašny vytáhl.

„Ale tuhle ne, podej mi tu větší!“…