Už byl dávno večer, ale malý Viking Erik nechtěl jít spát. Místo toho běhal kolem ohně a šermoval klackem kolem sebe.
„Eriku, šup do hajan,“ zavelela nesmlouvavě jeho maminka. „Zítra nás čeká dlouhý den, půjdeme spolu sklidit naše políčko a pak ti vysvětlím, jak léčíme malá i velká zranění,“ pokračovala.
„Nechci se hrabat v hlíně, chci být velký bojovník,“ vykřikl do šera Erik a píchnul klackem do ohně.
Vtom se vedle ohniště objevil i tatínek. „Ale maminka má pravdu, milý Eriku. I válečníci se musí učit. A moudrost a vědění je to nejcennější, co máme. To, co máš v hlavě, je dokonce mnohem důležitější než silné svaly. Pojď, budu ti na dobrou noc vyprávět o tom nejmoudřejším z nejmoudřejších.“
A tak se Erik o chvilku později zachumlal do ovčí kožešiny a tiše a trpělivě čekal, až tatínek konečně začne s vyprávěním…
Kdysi dávno byl jeden velmi mocný bůh. Žil v centru moci a sídle všech bohů, v Ásgardu. Jmenoval se Ódin. Měl dlouhé bílé vousy, nosil široký klobouk a byl známý svou moudrostí a touhou po vědění.
Jednoho dne se Ódin rozhodl, že chce poznat všechna tajemství světa a stát se ještě moudřejším vládcem. Vydal se proto na dlouhou cestu až ke studni Mími, ze které vyvěral pramen života. Tuto vzácnou studnu však střežil obr jménem Mímir.
Když spatřil Ódina, promluvil hlubokým hlasem: „Buď zdráv, Ódine, co tě přivádí až sem?“
„Chci pít z tvé studny, abych získal tu nejcennější moudrost a vědění,“ odpověděl Ódin s velkým odhodláním.
Mímir se zamračil a řekl: „To ale není jen tak. Za takový dar je třeba zaplatit vysokou cenu. Co jsi ochoten dát za to, abys získal moudrost?“
Ódin se zamyslel a nakonec se rozhodl: „Dám ti jedno své oko.“ Tak moc toužil napít se…