Co se děje na drátě?

V túji u staré chalupy bylo ten den neobvyklé hemžení. Ptáčci v ní cvrlikali, honili se a rošťačili, až se celý strom třásl. Mezi hejnem neposedných vrabečků byl i vrabec Karel, který nikdy nepokazil žádnou legraci.

„Letíme k slepicím na zrníčka!“ volal Karel a všichni ho následovali. Jindy zas vymyslel akrobatické závody s mouchami u kravína, koupání v prachu či kaluži nebo soutěže o nejhezčí písničku. S Karlem se hejno nikdy ani na chviličku nenudilo a veselé vrabečky rádi pozorovali lidé z celé horské osady.

Jednoho dne si od toho všeho dovádění potřebovali vrabci na chvíli odpočinout, a proto se usadili vedle sebe na dráty elektrického vedení. Karla to tak pěkně šimralo v nožičkách, že se mu odtud vůbec nechtělo. A představte si, dokonce zjistil jednu zajímavou věc. Uměl nožkami přečíst, co si lidé přes dráty posílají.

„Tady starosta píše, že ve vodním vrtu bylo vosí hnízdo a museli ho odstraňovat hasiči! A příští neděli se bude konat výroční pouť!“

To bylo zajímavostí. Oni si přes ty dráty lidé všelicos psali a povídali a Karel takhle mohl klidně zjistit, co to je!

Od té chvíle ho už nezajímalo vůbec nic jiného, než jen být na drátě a zjišťovat, co je nového. Žádné zobání zrníček na poli, švitoření v živém plotě, poletování nad rybníčkem, honičky se sýkorkami, ani pochutnávání si na hmyzu. Dokonce kvůli tomu sezení na drátech zanedbával i své kamarády.

„Letíme pro Karla, s tím je legrace,“ cvrlikali vrabci z vedlejší vesnice.

„Kdepak, to bejvávalo. Teď jen sedí na drátě a odposlouchává cizí rozhovory,“ říkali jim Karlovi přátelé a vrtěli přitom hlavičkami.

Karlovi to dokonce připadalo důležitější než vlastní život. Všechny ty novinky, tajemství, lákadla, zábava! Na drátě se nikdy nespalo. Kdyby jenom na malinkou chviličku odletěl, kdo ví, o co…