Magická zahrada

V chodbičkách pod černou zemí, kam se nedostanou sluneční paprsky a stonožky bloudí mezi kořínky trávy a květin, žil malý krtek Píďa. Moc rád se proháněl temnými tunely, lovil žížaly a čichal vůni čerstvé vlhké hlíny. Moc toho neviděl, protože krtci mají jen malinká a krátkozraká očka. Nač by jim také pod zemí byla! O to víc cítil svým čenichem a slyšel svými šikovnými oušky.

Podle nich přesně věděl, kdo nahoře nad ním chodí. Tušil, kde hrabe krtonožka nebo pes, dokonce cítil bušení kapek vody o zemský povrch, když se spustil déšť. Ze všeho nejraději však poslouchal příběhy a pohádky. To se pak zasnil a ve své představivosti odlétl někam daleko, kde bylo všechno nové, jiné a zvláštní.

Píďa se moc těšil, když k němu zavítali na návštěvu stínka nebo hraboš. Ti mu přinášeli zprávy o světě tam nahoře. Dychtivě u nich seděl a naslouchal. Povídali mu o děsivých ptácích, o velké vodě, nebezpečném ohni i o hladovém ježkovi, co nahoře slídí a sežere každého, na koho narazí.

„Svět nahoře je moc strašidelný a zrádný!“ varovali ho a třásli se přitom hrůzou.

Píďovi se z toho všeho ježily chlupy na zádech. „Takové nebezpečí! Ještě že jsem schovaný tady pod zemí, kde se mi nemůže nic stát.“

Když to uslyšel starý slimák, co občas zabloudil pod zem, pousmál se a řekl Píďovi: „Oni tě jenom straší, ty kluku chlupatá. Kdyby to bylo nahoře tak hrozné, nikdo by tam přece nežil. Já ti budu vyprávět úplně jiný příběh. O tom, jaká krása se nad zemí ukrývá.“

A povídal Píďovi o magické zahradě, kde všechno kvete a voní, létají tam včelky a motýli, a do čeho kousneš, to chutná sladce. Svítí tam slunce, zurčí potůček a každý, kdo tam přijde, je hned odpočatý a…