O voňavém copu

Byla kdysi jedna pekárna a v té pekárně vládl svým řemeslem pekař Vašek. Každé ráno musel vstávat už ve čtyři hodiny, a to s prvním zakokrháním svého kohouta. Spolu s ním vstávala i jeho dcerka Anička. Byla to roztomilá holčička, která s tatínkem denně chodila do pekárny a pomáhala mu péct a občas i mlsně ujídat koláče.

Do pekárny spolu chodili brzy ráno. Pekař Vašek musel roztopit pec na čerstvé pečivo, voňavé houstičky, křupavé rohlíčky a sladké koláče. Však se k němu také sbíhali lidé ze všech stran vesnice.

Chodívala k němu i děvčata z nedalekého statku. Ta měla vždy tak krásné a dlouhé copy, že je Anička pokaždé obdivovala. Holky jimi vždy při odchodu pořádně zatočily a výskly u toho.

Anička se vždy podívala smutně na tatínka a sáhla si na své krátké vlásky. „Tatínku, kdy mi taky narostou tak dlouhé vlasy, abych mohla mít svůj cop?“

Tatínek pohladil svou holčičku po hlavičce s jemnými vlásky. „Všechno má svůj čas, Aničko! I tobě vlasy dorostou, až budeš větší. Nebuď smutná.“ Stejně byl ale trochu smutný i on. Vašek měl také vlasy krátké a ne moc husté a Aničce, která je po něm zdědila, rostly vlasy jen pomalu. Ale přece mu jako každému tatínkovi nejvíc ze všeho záleželo na tom, aby byla Anička šťastná a usmívala se.

Jednoho dne dostal Vašek nápad. Řekl si, že upeče něco, co předtím ještě nikdy neupekl.

„Aničko, pojď!“ zavolal na dcerku. „Dneska mi pomůžeš s pečením něčeho úplně nového,“ navrhl jí tatínek.

Anička jako vždy nadšeně souhlasila. Tatínkovi pomáhala moc ráda.

Nejprve musel Vašek uhníst to správné kynuté těsto. A protože nepoužíval žádné pekařské stroje a své výrobky vždy dělal poctivě ručně, musel hníst opravdu dlouho.

Těsto mu pod rukama klouzalo sem a tam, Anička mu…