O srdíčku, kterému se chtělo skákat

Na sídlišti, ve vysokém věžáku, žil v jednom malém bytě úplně v nejvyšším poschodí jeden děda. Žil sám, protože babička se už vrátila ke hvězdám. Děti i vnoučata ho často navštěvovaly, ale děda byl čím dál tím víc smutný. Kdysi to však býval vždy veselý děda. Vnoučatům hrával na kytaru, společně s babičkou je brávali na procházky. Ale vnoučátka vyrostla, babička odešla a děda měl pocit, že už není komu hrát. A tak jen v tichosti sedával u okna a bez zájmu pozoroval vnější svět.

A spolu s ním, v jeho těle, potichoučku tlouklo i jeho srdíčko. Tlouklo si v rytmu dědova života a vzpomínalo. Ach, kde jsou ty časy vesele strávené na čerstvém vzduchu nebo při nějaké pěkné písničce – vzdychalo si smutně.

Srdíčko by si tak rádo poskočilo, ale nemělo žádný důvod. Sice se o to ještě občas pokusilo, ale hned ho to také přešlo. Takto to přece dál nejde – uvažovalo zarmouceně a dřeplo si znovu do koutku, aby tam potichu tlouklo v rytmu dědova života.

Avšak jednoho dne přišly k dědovi na návštěvu děti i s vnoučaty a srdíčko opět pocítilo nutkání si poskočit. Ale najednou pocítilo i cosi jiného.

„Dobrý den,“ pozdravil jakýsi cizí hlas.

Kdo to je? – zvědavě poslouchalo srdíčko.

„Jsem vaše sousedka z vedlejšího bloku,“ hlas jako by odpovídal přímo srdíčku. To hned pocítilo radost, ale vzápětí také odpor.

„Dobrý,“ zahudral děda odměřeně.

Děda tu babičku znal. Vídával ji skrz okno, jak sedává na lavičce a vyhřívá se na sluníčku. Občas mu dokonce i pokývala hlavou na pozdrav. Vždy ho lákalo sejít dolů a prohodit s ní pár slov, ale jaksi se nikdy neodvážil. A teď měl najednou příležitost, ale slova se mu zasekla někde v krku.

Srdíčko však vycítilo příležitost. Tak řekni něco…