Malý šedík

Dominik se už těšil, jak si bude hrát se svými kamarády.

Čekal na ně na lavičce a čekal tam sám už pořádně dlouho.

Až na to, že nebyl sám. Ne tak docela.

Zničehonic se vedle něho objevilo malé šedivé cosi. Mělo to ten nejchlupatější kožich, jaký kdy Dominik viděl.

„Co jsi zač?“ zeptal se ho chlapec.

„Jsem pocit,“ odpovědělo to huňaté stvoření, „Malá šeď.“ Posunulo se blíž, aby mu mohl Dominik rozcuchat srst. Ten k tvorovi natáhl ruku. Malá šeď měla jemňoučkou, měkoučkou srst.

Ale najednou se chlapce zmocnil jakýsi zvláštní pocit.

Začaly ho štípat oči.

Škrábalo ho v krku.

Dolní ret se mu zachvěl.

Vtom přišla Dorotka. (Konečně!)

„Co se děje?“ zajímala se. „Vypadáš nějak smutně.“

„Mám takový pocit,“ řekl Dominik, „takový šedivý. Malou šeď.“

„Hmmm… mám ti říct vtip?“ nabídla se Dorotka.

Dominik však jen zakroutil hlavou. Neměl náladu na vtipy. Namísto toho sevřel to malé chlupaté stvoření. Huňatý tvor mu na oplátku pevně stiskl ruku malými lepkavými tlapkami.

Chlapec sebou trhl.

Vzápětí se od něho odrazil míč.

„Co je ti?“ vyzvídal kamarád Milda, když k němu přicházel.

„Mám takový pocit,“ zopakoval Dominik, „šedivý.“

„Nechceš si zakopat s míčem?“

Kdepak, Dominik se na to necítil. Pokusil se toho malého chlupatého stvoření pustit, ale drželo se ho příliš pevně.

„A co si zahrát na vesmírné lodě?“

„Nebo se pohoupat na laně?“

„Nebo zaskákat si v louži?“

Dominik jen zakroutil hlavou. Teď se mu nechtělo dělat nic.

Měl pocit, že už nikdy nebude šťastný.

„Už mě pusť!“ žádal ten pocit. „Bolí mě z tebe srdce.“

Malý tvor jen pokrčil rameny a řekl: „To se stává.“

„Ale mně se to nelíbí,“ zakňoural Dominik. Nato se rozplakal.

„Myslela jsem, že se ti líbí moje…