Lilek Emilek

„Maminko, někdo zvoní!“ zvolala Julinka. Zvonek zaslechla právě v okamžiku, když malovala barvami obrázek pro babičku k svátku.

„Ano, ano,“ odpověděla maminka a odložila vařečku, kterou právě míchala polévku, „však už jdu otevřít.“

Julinka dál namáčela štětec do barviček. Pečlivě malovala s vystrčenou špičkou jazyka a zamračeným obočím, jak se soustředila. Když byla s obrázkem spokojená, zvedla hlavu a uviděla, že maminka už je zpátky.

„Mami, kdo to byl?“ zeptala se zvědavě.

„Hádej,“ řekla jí s úsměvem maminka a pozvedla bedýnku plnou ovoce a zeleniny, „právě dorazila naše čerstvá porce vitamínů!“

Julince se radostí a zvědavostí rozzářily oči. Vyskočila ze židličky a uháněla k mamince. „Ukaž, ukaž! Co všechno dobrého tam máme?“

Julinka uchopila bedýnku společně s maminkou a pomohla ji odnést do kuchyně. Společně vytahovaly z bedýnky jednotlivé kousky a představovaly si, kde které ovoce nebo zelenina vyrostly, kdo je pěstoval a co zažily, než se v bedýnce dostaly k nim domů.

Julinka vzala zvědavě do ruky velkou fialovou zeleninu. „Mami, co je to za divnou fialovou hrušku?“ zeptala se.

„To není hruška, Juli, to je lilek. Někdy se nazývá i lilek vejcoplodý,“ odpověděla maminka.

„Klade snad vajíčka?“ s vykulenýma očima se zeptala Julinka.

„To ne,“ se smíchem namítla maminka, „ale když roste, jeho plody jsou bílé a okrouhlé jak vajíčka. Až časem změní barvu na fialovou. Tak co, jaké mu vymyslíme jméno my?“

„Lilek Emilek!“ navrhla Julinka. „Řekneš mi o něm nějaký příběh?“

Maminka se zamyslela. Pak začala vyprávět: „To bylo tak, byl jednou jeden lilek Emilek. Dalo by se říct, že býval hodně sobecký. Nerad se o cokoli dělil s někým dalším. A to ani tehdy, když se s ním podělili ostatní. Zkrátka, jak říkám, byl opravdu lakomý. Jednou to dokonce zašlo až tak daleko, že když rostl…