O sochaři Pygmalionovi

Kdysi dávno, na dalekém a sluncem zalitém ostrově Kypr, žil muž jménem Pygmalion – nesmírně nadaný a talentovaný sochař. Možná dokonce nejlepší sochař ze všech. Ovšem sochař velmi samotářský a uzavřený. S nikým se nepřátelil, nikoho neměl opravdu rád a světem venku poněkud pohrdal.

Spíš než namyšlenost se za tím ale skrývala nejistota a strach. Jenže nejistota a namyšlenost se často projevují podobně. A přesně tak to bylo i v Pygmalionově případě.

Uzavíral se před světem ve své sochařské dílně a celé dny jen sochal a sochal. A protože jako sochař vskutku vynikal, pod jeho rukama se rodil svět tak krásný, že si v něm každý připadal jako v ráji. Dokázal do nejmenších podrobností vytesat úplně vše – exotické ptáky, překrásné motýly, cizokrajné květy, mořské ryby. Vše vypadalo opravdu skutečně, až se zdálo, že se motýl už už rozletí k nebi, pták si zobákem začne čechrat své hedvábné peří a květina se zachvěje v podvečerním vánku. Byl to svět plný božské krásy, bezchybnosti a dokonalosti a Pygmalion byl na něj a na svůj um velmi pyšný.

Jednou ho napadlo, že si do tohoto svého světa stvoří člověka. Lidé venku se mu zdáli tak nedokonalí a chybující. On toužil po ideálu, výjimečnosti, po čiré kráse. A proto jednoho rána začal z kamene tesat ženu. Vybral pro ni ten nejlepší mramor, jaký dokázal na Kypru sehnat, a tesal a tesal.

Tesal mnoho dní a nocí. Nespal, nejedl, nepil. Byl už nesmírně unavený, ale nemohl přestat. Pořád se mu na soše něco nelíbilo. Tu mu přišlo, že má nesouměrný nos, tu, že cíp jejích šatů postrádá lehkost nebo je její postoj příliš těžkopádný. Několik verzí dokonce zlostí rozbil napadrť.

Až jednoho večera ťukl do svého dláta naposledy a socha byla hotova. Pygmalion nemohl uvěřit svým očím.…