Žil kdysi otec, který měl čtyřicet synů a jednu dceru, která byla slepá. Otec od rána do večera vydělával na svoje děti. Oral velké pole, na kterém se urodilo žito, velké jako dřínky. Uprostřed pole, na kterém pracoval, rostla mladá jabloň s bílými větvemi a pod ní zurčela ve studánce chladná voda. Nedaleko stál jejich domek.
V jednom pokoji bylo čtyřicet dva postelí. Slepé děvče každé ráno postele ustlalo a rozdělalo oheň pod kotlem, ve kterém navařilo oběd pro celou rodinu. Potom položilo na stůl čtyřicet dva misek a čtyřicet dva lžic.
Přišel podzim. Listy na jabloni zežloutly a první jablka, která se urodila, dozrála. Otec pracoval jako každý den. Popohnal koně, vymlátil žito, přenesl ho ve velkém pytli do sýpky a zapřáhl voly do dřevěných pluhů. Nad brázdami, které vyorali jeho synové, stála bílá pára. S měřicí v ruce kráčel otec po poli a sel zrno, které padalo na zem jako zlaté kroupy. Za tři dny obdělali celé pole.
Když se však otec, unavený těžkou prací, vrátil domů, onemocněl. Slepá dcera mu navařila horké kořínky, ale ani ty mu zdraví nevrátily. Když pocítil, že se blíží jeho konec, zavolal si své syny a řekl jim:
„Moje drahé děti! Nastupuji na cestu, ze které není návratu. Předstupte přede mne, chci vás ještě jednou pohladit po vlasech.“
Když se s otcem rozloučili všichni synové, zdvihl se naposledy na posteli a řekl:
„Pamatujte si, že na našem poli se rodí nejchutnější chléb. Obrábějte pole společně a žijte jako bratři. Nehádejte se mezi sebou. A mám ještě jednu prosbu. Chci si v poslední hodině svlažit ústa vodou, kterou pili moji dědové. Doneste mi do džbánku vody ze studánky, co je uprostřed našeho pole.“
Čtyřicet bratrů vzalo čtyřicet konviček a rozběhlo se na pole. Když však přišli…
