O sobíkovi, který se ztratil

Když skřítek Dubík konečně vylezl z postýlky, zubaté zimní sluníčko bylo už vysoko na obloze. Avšak Dubík si dnes chtěl jen tak zalenošit. Vždyť jsou přece Vánoce!

Otevřel okénko, mrkl na sluníčko a ono ho svými paprsky něžně pohladilo po tváři. Včera padal hebký snížek, a tak bylo všechno přikryté bílou pokrývkou. Dubík už už chtěl okénko znova zavřít, když tu si ve sněhu všiml čerstvých stop. Vypadaly podobně jako srnčí, ale ne tak úplně. Lámal si hlavu, ale nedokázal určit, kterému zvířátku patří. Rychle se umyl, oblékl a vyšel na větev.

„Dobré ráno, Dubíku,“ pozdravil ho mocný dub. „Kam ses vydal? Ještě jsi nesnídal a pomalu už bude čas na oběd.“

„Dobré ránko! Za chvilku se vrátím,“ odvětil Dubík, stále zabraný do svých myšlenek, a seskočil na zem.

Vzápětí začal sledovat ty záhadné stopy ve sněhu. Bylo to náročné, neboť stopy se točily sem a tam, jako by neměly začátek ani konec. Naštěstí sníh nebyl příliš hluboký, a proto se Dubíkovi šlo snadno. Ale z toho neustálého točení se mu brzy začala motat hlava.

Už to chtěl vzdát, když vtom uslyšel neznámý hlas.

„Dědo Mrázi, kamarádi moji, kde jste?“

Dubík se hned vydal za hlasem a za chvíli spatřil mezi stromy jakési zvířátko. Stálo tam se svěšenou hlavou, jako by ho něco trápilo. Dubík opatrně přistoupil blíž.

„Kdo jsi a jak ses sem dostal?“ zeptal se pološeptem, aby zvíře nevyplašil.

„Já jsem sob. Sob ze spřežení dědy Mráze,“ zavzlykalo zvířátko. „Už od rána rozvážíme dárky po celém světě. Čekala nás ještě dlouhá cesta, tak jsme si udělali krátkou přestávku. Marně nám děda Mráz říkal, ať se držíme pohromadě, že za chvilku znovu vyrazíme. Byl jsem zvědavý, a tak jsem šel a šel, až jsem se ztratil. A oni mě tady nechali,“ rozplakal se sobík.

„No, no,“ pohladil ho…