Příběh motýla

Byl nádherný slunečný den. Louka hýřila barvami a hmyz předváděl svůj koncert. Motýli tancovali nad kvítky svůj pestrobarevný tanec. A přímo pod nimi, na jednom zeleném listu, leželo malinké vajíčko. Bylo velké, tedy spíše malé asi jako špendlíková hlavička.

Zničehonic se vajíčko začalo samo od sebe hýbat. Nadskakovalo, převalovalo se z jedné strany na druhou a zpátky. Najednou zůstalo na jednom místě a odloupl se z něho kousek skořápky. A z té malé dírky vykouklo jedno drobounké očko.

„Jeej, to je krása,“ zaradovalo se očko. A vzápětí zmizelo. Ale jen na chvilku. Vajíčko se opět pohnulo a ze skořápky odpadl další kousek. Skrz zvětšenou díru vykoukla dvě očka a tentokrát už i hlavička.

„Jeej, to je nádhera,“ rozplývala se hlavička a snažila se dostat ven z toho malinkého vajíčka. A podařilo se jí to a zanedlouho už na lístku ležela černá housenka.

„Jeej, to je paráda,“ vyslovila se slastí do třetice. „Ahoj, sluníčko. Jak příjemně hřeješ. Děkuji za tvoje hřejivé paprsky.“

Sluníčko se usmálo a pohladilo housenku svými paprsky. Housenka zavřela očka a vychutnávala si teplé slunné počasí.

Zanedlouho však sluníčko přikryl mráček.

Housenka otevřela očka. „Děkuji ti, mráčku, za příjemný chládek,“ usmála se na mráček a ten jí úsměv opětoval.

Přímo nad hlavou housenky poletovalo několik motýlků. „Jak jste nádherní, pestrobarevní,“ těšila se z nich housenka.

„Děkujeme, housenko,“ smáli se vesele motýlci a pokračovali dál ve svém dovádění.

Housenka se potom odplazila k okraji listu a pohlédla dolů. „Jeej, kolik barevných kvítků. A jak krásně voní.“ A kvítky se na znamení díků ve větříku zakývaly. Byly červené, modré, žluté, fialové. Barev tu bylo nesmírně mnoho. A všechny nádherně voněly.

Housenka slezla dolů po stonku květu, na kterém se narodila. Když dosáhla země, pokračovala mezi stébly trávy. Všechno jí připadalo tak nádherné. Pomaličku se plazila, až se ocitla u louže.…