O samolibé ovečce

Jednoho dne se skřítek Dubík vydal na procházku. Cestou si zvesela pískal a sluníčko se na něj po celou dobu usmívalo. Dubík se velmi rád procházel a se zájmem pozoroval, co se kolem něho děje. Tak došel až k ohradě, kde přebývaly ovečky.

„Pěkný den vám přeji,“ pozdravil běloučké kamarádky.

„Pěkný i tobě,“ odpověděly na pozdrav ovečky.

Ale Dubík si všiml, že jedna ovečka je stranou od ostatních.

„Proč je ta ovečka tak sama?“ zeptal se.

„Ale, myslí si, že je nejdůležitější, protože je nejhezčí a děti se chodí dívat jen na ni. Má z nás nejjemnější a nejbělejší vlnu. Ta si s námi nechce ani povídat.“

Dubík přešel na druhý konec ohrady a oslovil osamocenou ovečku: „Máme to dnes ale nádherný slunný den.“

„Já mám každý den nádherný. I bez slunce!“ odsekla povýšeně ovečka.

„To je fajn. Také já bych chtěl mít každý den pěkný. Můžeš mi poradit, jak to děláš?“

„No, to bys nejdříve musel být tak krásný jako já,“ odvětila pyšná ovečka.

„Aha. Nu, dobře tedy. Ale na to, jak jsi krásná, jsi nějak osamělá. Ty nemáš kamarády?“ divil se Dubík.

„Nemám a ani nechci! Tamty hloupé ovce si nezaslouží moji pozornost.“

„Hm. A to ti není smutno tak samotné, bez kamarádů?“

„Mám jednu nejlepší kamarádku. Ta mě chodí obdivovat každý večer,“ chlubila se ovečka.

„A smím vědět, kdo to je?“ zajímal se Dubík.

„Samozřejmě. Je to liška.“

„Liška?“ Dubík hned věděl, která bije.

„Ano. Ta jediná mě má skutečně ráda. Je to moje nejopravdovější kamarádka.“

Dubíkovi bylo jasné, že nemá smysl ovečku přesvědčovat a říkat jí, o co té lišce opravdu jde. Že ovečku klame, aby se snadno dostala do ohrady a mohla ji nakonec sníst. Ale Dubík už měl plán. Rozhodl se, že večer se nepozorovaně přikrade k ohradě a tu falešnou lišku…