V moři plném krásných rybiček žila i malá chobotnička Janička se svojí maminkou a tatínkem. V tom moři žila také jejich babička, dědeček i mnoho dalších kamarádů.
Chobotničky jsou kouzelní vodní tvorové. Dokážou měnit barvy. A tak může mít chobotnička barvu takovou, jaká se jí právě líbí. Zelenou, růžovou nebo bílou.
A to není vše! Chobotničky nemají ruce a nohy jako my. Místo toho mají chapadla, která vypadají jako dlouhatánské ručičky. Janička měla chapadel hned osm, kolem celého tělíčka. Měla svoje chapadélka ráda, pomáhala jí. Díky nim uměla rychle plavat, jíst i si hrát.
Jednoho večera jí ale její chapadélka nedala spát. Vlnila se, pohupovala a nechtěla se uložit ke spánku. Janička už byla moc unavená, a proto připlula k mamince pod velký kamínek. Maminka se také chystala ke spánku, a tak se k ní malá chobotnička přitulila.
Ale chapadélka ne a ne se uklidnit. Některá jen tak mávala ze strany na stranu, další lechtala Janiččinu maminku na tváři.
„Juj, to lechtá. To já ale neusnu,“ řekla maminka chobotnice. Vzala Janiččina chapadélka do těch svých a jedno po druhém básničkou uspávala:
První chapadlo, druhé, třetí,
uvolnění k vám už letí.
Chapadlo čtvrté, páté, šesté,
Janičku do sna neste.
I moje malá chobotnička,
už zavírá oční víčka.
Sedmé a osmé chapadélko spí,
všem se jim s Janičkou krásně sní.
Maminka propletla svá chapadélka s těmi Janiččinými, jako když tě maminka chytne za ruku. Chapadélka už nebyla divoká. Už neplavala, nelechtala, držela se pevně jedno druhého, druhé třetího, třetí čtvrtého, čtvrté pátého, páté šestého, šesté sedmého a sedmé osmého. Zůstala uvolněná a nechávala se unášet podvodními proudy. Mořská voda je všechna příjemně houpala a zvuky kolem ukolébaly Janičku do hlubokého spánku.
