O rozzlobeném sluníčku

Daleko v horách, tam, kde si stromy ještě mezi sebou šeptají, se nacházela louka. Na té louce rostly kytičky všech možných druhů a barev, až oči přecházely. Bublal zde potůček, který poskytoval osvěžení motýlkům, broučkům a beruškám. I dobře se všem pospolu žilo.

Jednoho krásného dne vyšla na louku malá beruška Anička. Jen nedávno se vylíhla z vajíčka, a už byla zvědavá na svět kolem ní. Zaujaly ji květinky a žbluňkání potůčku. Poté si uvědomila příjemné teplo přicházející odněkud shora. Vzhlédla k obloze a spatřila tam obrovskou zářivou kouli.

„Kdo jsi?“ zeptala se Anička bez pozdravu. Byla to ještě malinká beruška a nevěděla, co se patří.

„Jsem sluníčko,“ řekla koule a pohladila berušku svými hřejivými paprsky po krovkách.

„Ty nejsi žádné sluníčko! Sluníčko jsem přece já! Jmenuji se sluníčko sedmitečné! Ty jsi jen nějaký pitomý žlutý kotouč na obloze!“ rozkřikla se beruška a zlostně zadupala nožičkami.

Sluníčko zalapalo po dechu. Takový malinkatý brouček, a tolik vzteku! „Když ty, beruško, se mnou tak ošklivě mluvíš, ukážu ti, co umím!“ rozhněvalo se slunce. Začalo hřát, pálit, až květinky kolem sklopily své barevné hlavinky a lístečky začaly žloutnout.

Beruška Anička se zalekla. Ale stejně ji nenapadlo se omluvit.

Rozzlobené slunce pálilo dál. Tráva vyschla a broučci se ocitli náhle bez potravy. Vzápětí ale přišlo to nejhorší: potůček úplně vyschl. Louka ztratila vláhu a začala skomírat.

Zoufalí luční obyvatelé se sešli na poradě. Jako první promluvil moudrý motýl: „Slunce se na nás zlobí! Urazilo se a nechce se s námi bavit. Co budeme dělat?“

„Pokud nepřestane tak strašně pálit, budeme se muset odstěhovat jinam,“ ozval se brouček Josef.

Celou poradu zpovzdálí sledovala Anička a začalo jí být podivně úzko. „Je to moje vina,“ špitla nakonec malá beruška. Všichni se na ni otočili. „Za to sucho můžu já,…