Agátka a Margaretka u jezera

Byl nádherný letní den, a tak se Agátka a Margaretka vydaly s maminkou k jezeru.

Jen co si rozložily deku, děvčata se vyzula a už utíkala k vodě. Travička je lechtala na bosých nohách a dvojčata se vesele chichotala.

„Jéé, jak to příjemně šimrá,“ dováděla Margaretka.

Agátka si klekla a pohladila trávu: „A jak krásně voní, hmm.“ Potom se zvedla, chytila sestřičku za ruku a běžely společně až k jezírku.

„Juj, ten psík ale pálí,“ vyjekla Margaretka, když se dotkla bosou nohou písku u vody.

„To není psík, ale písek,“ smála se maminka kráčejíc za dvojčaty.

„A proč tak hřeje?“ vyzvídala Agátka a přesypávala si písek z jedné dlaně do druhé.

„No, protože sluníčko ho tak vyhřálo.“

„Sluníčko! Ahoj, sluníčko,“ Margaretka natáhla svoji malou ručku k nebi a zamávala sluníčku.

Agátka se odvážila jako první a ponořila prstíky do jezírka. „Jú, ta je studená!“

„Já taky, já taky!“ Vzápětí ponořila svoji nožku do jezera i její sestřička. „Příjemně chladí,“ spokojeně prohlásila Margaretka a hned si do vody sedla.

Najednou však z jezírka vyskočilo něco zeleného. A sedlo si to na kámen vyčnívající nad hladinu přímo před sestřičkami.

„Podívej, Agátko, ufoun!“ Margaretka vystrčila prstík a ukázala na to podivné stvoření.

„To není ufoun,“ smála se maminka, „to je žabka.“

„Babka? A čí to je babka? Naše babička nemá takové velké oči a není zelená,“ divila se Agátka.

„Žabka, ne babka. Podívejte,tam vedle žabky plavou ve vodě pulci. To jsou její děti,“ ukázala dvojčatům maminka.

Najednou žába bleskově vyplázla jazyk a hned ho zase schovala.

„Co to ta žabka dělá?“ zeptala se Margaretka.

„Loví mušky,“ trpělivě vysvětlovala mamka.

„Já jsem také žabka. Já také!“ vykřikovala děvčata a začala vyplazovat jazyky, jako že také jedí mušky. Jak tam tak poskakovala po písku, žabka na ně vypoulila velké oči…