Zívej a spinkej

Večer je nejpomalejší část dne. Všichni se chystají ke spánku. Tedy skoro všichni kromě netopýrů, sov nebo myší. Anebo také doktorek, hasičů a policie. A nočních hlídačů! Zvířátka si radši pospí přes den. A hasiči nebo hlídači musí bdít, kdyby se cokoliv stalo. Ti si pospí zítra.

Spánek potřebujeme všichni. Právě ve spánku pomaloučku rosteme! Proto, když se blíží večer, na nás začne sedat únava. Že jsme už hodně unavení, často poznáme tak, že začneme zívat. Naše tělo se snaží získat novou sílu. Pokouší se samo sebe probrat.

Mohlo by se zdát, že je zívání pěkná nuda, to je ale velký omyl! Někdy si z nás zívání umí udělat pořádnou legraci. Vzpomínáš si, co se ti povedlo minule u večeře? Na lžičce se na tebe smál jogurt, dokonce i s půlkou jahody, stačilo jen otevřít pusu, když tu najednou… uáááá. Přišlo obrovské zívnutí, takové, co obvykle patří spíš do postýlky. Jogurt to trošku vylekalo. Bál se, že ho spolkneš i se lžičkou! Nebo naopak, že usneš dřív, než ho sníš. To jogurty nemají moc rády. Nerady se vrací rozjedené zpět do ledničky, protože je tam mnohem větší zima než v břichu.

Nebo vana, no, ty brďo! Na to se musí dávat obzvlášť bacha, protože ležet ve vaně a ležet v posteli, to je velký rozdíl. Pamatuješ si, jak se babička lekla, když na tebe přišlo zívnutí, právě když tě umývala? Bála se, že otevíráš pusu, protože máš ještě hlad! Myslela si, že chceš jíst pěnu. Pěnu! Copak babička neví, že pěna se nejí? Že máš radši jogurt?

A vzpomínáš si, co pak řekla? „Jééé, to jsou ale krásné zoubky! Vyčistíme je?“ A tak se ze zívání rázem stalo čištění zubů.

Zato zívání v postýlce, to je jiná… Postýlka je totiž na celém…