O lechtivém hrníčku

Byl jednou jeden domeček. V tom domečku byla kuchyně. V kuchyni byla dřevěná polička. Na poličce stál hrnek. Byl zelený s bílými tečkami. A s velkým ouškem.

V tom domě bydlím já. Jmenuji se Emilek. A ještě tam bydlí moje maminka, tatínek a sestřička Elenka.

Byla sobota, brzy ráno. Probudil jsem se a zívl. Sedl jsem si, nohy mi visely z postele. Mé bříško bylo prázdné. Ozývalo se tak nahlas, že vzbudilo Elenku. Její postel byla nade mnou. Elenka zamumlala a slezla dolů.

Spolu jsme vešli do kuchyně. Rodiče ještě spali. O víkendu spávali déle. My s Elenkou ne.

Elenka sebrala z poličky hrníček. Ten zelený s bílými tečkami. A s velkým ouškem. Ona tam dosáhla, já ještě ne. Ten hrnek byl můj.

Otevřel jsem lednici a opatrně z ní vyndal mléko. Celou krabici. Byla studená. Měl jsem chuť na kakao. Jako každé ráno. Většinou mi ho dělá Elenka.

Elenka pomalu nalila mléko do hrníčku. Ale co to?!

Z hrníčku se ozvalo: „Hihi-hihi!“ Hrnek se smál, protože mléko ho lechtalo.

S Elenkou jsme se na sebe podívali.

Elenka ohřála mléko v mikrovlnce. Do hrníčku přidala lžičku kakaa.

Hrnek se začal znovu smát: „Hihi-hihi!“ I kakaový prášek ho lechtal. Elenka nápoj zamíchala.

Vzal jsem hrnek do ruky a napil jsem se. Kakao jsem vypil celé. Hrnek byl prázdný. Tvářil se vážně, jako by nikdy ani nepípl. Nyní vypadal jako docela obyčejný hrnek.

Elence to nedalo. Umyla hrnek a postavila ho na stůl. Nalila do něj džus. Pomerančový.

Hrnek se začal opět smát. Co smát, přímo se řehtal. Džus ho lechtal. To jsme se už začali smát i my s Elenkou.

Elenka vypila džus z hrníčku. Hrnek ztichl.

Náš smích vzbudil maminku a tatínka. Vešli do kuchyně a tvářili…