O dívčině, která hledala svoje bratry

Za sedmero horami a sedmero dolinami žili král s královnou. Měli už dvanáct dětí, ale byli to samí chlapci. Oba proto velmi toužili po malé princezně a věřili, že jejich další dítě, které už co nevidět mělo přijít na svět, bude konečně vysněné děvčátko.

Král se tolik těšil na dcerku, že jednoho dne vyhlásil: „Pokud se nám jako třinácté dítě narodí děvče, jejích dvanáct bratrů vyženu z naší země, jako by nikdy neexistovali. Celé království bude patřit jen naší jediné dceři.“

Královně se však toto kruté královo rozhodnutí vůbec nelíbilo. Celé dny naříkala ve své komnatě a úsměv se z její tváře úplně vytratil. Jednoho dne si nejstarší z bratrů všiml, že jejich královskou matku něco trápí, a tak se jí zeptal, proč je v posledních dnech tak smutná. Královna svému synovi nedokázala lhát a vyprávěla mu celou pravdu o tom, co si král umanul.

Nejstaršímu synovi ani jeho jedenácti bratrům se to vůbec nelíbilo a hned začali spřádat plány, jak se zachránit. Královna nedokázala snést hrozbu blížící se zkázy, a tak je se slzami v očích přemlouvala, aby raději co nejdříve utekli z království pryč. Dala jim na cestu dostatek zlatek a žalostně se s nimi rozloučila.

„Synové moji drazí, sledujte vlajku na hradní věži. Když se tam objeví bílá, můžete se klidně vrátit domů, protože to bude znamenat, že se vám narodil další bratr. Ale když tam bude vlát červená vlajka, nevracejte se, protože se narodilo děvče. Ukryjte se v nedaleké jeskyni, odtamtud je na věž dobře vidět,“ poradila jim královna a synové se vydali na cestu.

Vyrazili směrem do lesa a neúnavně hledali jeskyni, o které jim řekla jejich matka. Třetího dne se jim jeskyni ve vysoké skále podařilo najít, a tak se v ní usadili. Každý den sledovali věž královského zámku, ale zatím se…