Když za dveřmi někdo zazvonil, Péťa byl radostí bez sebe. A co víc, strejda nesl pod paží balík! To bude něco!
„Co v tom je?“ vyzvídal Péťa od strejdy nedočkavě.
Strejda byl bezva. Nebyla s ním taková nuda jako s ostatními dospěláky. Klidně předváděl dinosaura, ukazoval mu, jak řídit kolo bez držení, a dovolil mu jíst párek bez rohlíku. Máma tvrdila, že je to tím, že on ještě žádné vlastní děti nemá, ale Péťa si to nemyslel. Strejda je prostě frajer.
„Zkus hádat, kámo…,“ napínal strejda Péťu až k prasknutí.
Co by v tak malém balíčku mohlo být? Mobil? To asi ne. Ten dostane, až mu bude dvanáct, a to ještě potrvá. Nebo snad nějaká špionská kniha? Komiks? Jasně!
Nedočkavě trhal papír narozeninového dárku, který dostal, i když narozeniny neměl. To je co?
Ale ne, Péťa nedostává dárky každý den v roce. Tak dobře zařízené to nemá. Strejda se chystá na dovolenou do Asie. Prý bude lovit tygry za ocas. Táta mu nevěří. Ať tam bude dělat cokoliv, strejdu moc mrzelo, že Péťovu oslavu promešká, a proto se tu aspoň zastavil a přinesl mu tenhle balíček.
Pod balicím papírem se konečně začal ukazovat obrázek. Ha! Bojovníci, kouzelníci, meče, zlato, draci a lektvary…
„Páni, no to je úžasné. Vždyť to je nejlepší hra všech dob! Můžu si ji vyzkoušet? Prosím, prosím, prosím!!!“ loudil Péťa na mamce.
Maminka se kdovíproč tvářila ustaraně. „Opravdu je to pro něj vhodné?“ zeptala se, ale strejda jen se smíchem mávl rukou. „A nechceš alespoň počkat, až strejda odejde? Pak ho dlouho neuvidíš.“
„Jen ho nech, ať se jde bavit. Od toho ta hra přece je,“ namítl strejda a mrkl na Péťu. Kluka zaplavila obrovská vlna vděku a vzrušení.
„Tak šupej, ale jenom chvíli,“ svolila maminka.
Táta mezitím přinesl…