Čmelák Brunďa a jabloňová škola

Na okraji lesa stála stará ohnutá pláňka. Sluníčko ji den co den zahřívalo, aby si mohla s úlevou protáhnout staré větve. Byla už téměř celá obrostlá lišejníkem – ani byste si nevšimli, že se v její koruně ukrývá hmyzí škola.

Skutečně! Mezi větvemi se skrývaly maličké třídy. V jedné se pavoučci učili tkát jemné sítě, ve druhé se třpytili barevní brouci. Ve třetí poskakovaly atletické kobylky a cvrčci. A úplně nahoře, tam měli svou třídu opylovači.

Pro všechny hmyzí dětičky byla pláňka jako druhý domov a staraly se o ni, jak nejlépe dovedly. Není divu, že pláňka rodila nejvíc jablíček z celého okolí jako odměnu pro své malé žáky.

Ve třídě opylovačů to dnes jen bzučelo. Malé včelky, vosy a pestřenky právě kreslily na suché lístky obrázky květů.

„Každý opylovač musí znát květy jako svoje boty!“ prohlásila paní učitelka, přísná paní vosa. „Prvosenky, jetel, jabloňové květy, pampelišky, …“

Čmelák Brunďa se podíval po svých spolužácích, jak nožkami obratně malují lístky, stonky a lístečky. Všiml si, že šikovné včeličky-dvojčátka už mají své obrázky téměř hotové.

„Brunďo, zase se vrtíš!“ upozornila ho paní učitelka. „Vždyť jsi zatím nakreslil sotva pár čárek!“

Brunďa se rychle sklonil zpět k obrázku. Ale co to! Mezi větvemi staré jablůňky ho na zádech lechtalo sluníčko. Opět otočil hlavičku. Sluneční paprsky mihotající se mezi listy vytvářely třpytivé odlesky. Brunďa chvíli hru paprsků sledoval.

Vzápětí se k němu doneslo zurčení pramínku. Ach, po škole zaletí k vodě, pohrát si s kamarády! Už nedokázal posedět. Byla mu dlouhá chvíle, vrtěl se, až strčil do kalíšku s barvou, a ten se zřítil z větve úplně dolů!

Dopadl až na mechem pokrytou zem, rovnou doprostřed třídy brouků.

„Au!“ ozvalo se zezdola. Kalíšek trefil malého zlatohlávka a zanechal na jeho nádherném lesklém…