Naiá a měsíc

V jedné z vesniček v deštném pralese kdysi žila malá domorodá holčička jménem Naiá. Bylo jí sedm let, vlasy a oči měla černé jako noc a úsměv zářivý jako den. Naiá a celá její rodina se naučili mít rádi prales i všechna jeho zvířata. Věděli, že každé zvíře a rostlina v lese jsou důležité. Věděli, že země je matkou jejich lidu a že oni jsou dětmi řek.

Naiá měla ráda prales za každého počasí, slunečného i deštivého. Ale nejvíc zbožňovala jeho jasné noci. Prales se jí zdál ve tmě nádherný. Uprostřed noci napínala svá malá černá očka, aby zahlédla zvířata, která naplňovala noc zvuky.

Byli to zejména noční ptáci jako sovy a lelkové. Ve tmě se ozýval i sladký zpěv slavíků a nesmělé štěbetání ptáků potu, co se mísilo s nočními vůněmi.

Naiá byla nadšená z tmavé džungle, nočních zvířat, plížících se skrze ni, i hvězd na obloze nad hlavou. Nejraději měla noci, když byl měsíc v úplňku. Tehdy se zdálo, že kulatý stříbřitý měsíc svojí namodralou září vyhání z oblohy tmu. V jeho svitu se daly rozeznat siluety a stíny pohybujících se zvířat. Měsíc v úplňku, který se odrážel ve vodách řeky, kraloval noci svou krásou.

Fascinoval malou Naiá stále více a více. Zdál se jí tak okouzlující, až se někdy nahlas rozplývala: „Až jednou budu velká, ten měsíc si z oblohy seberu. A nechám si ho jen pro sebe! Tak moc ho zbožňuji.“

Jak bylo zvykem, téměř každý večer se děti z jejího kmene po jídle shromáždily kolem ohně uprostřed osady. Posedaly si kolem starších, aby si s nimi promluvily a vyslechly si od nich pradávné příběhy svého lidu.

V jeden takový večer se malá Naiá usadila vedle svého dědečka. Rozhodla se prozradit mu své plány s měsícem. Ve středu kruhu…